ZEMĚ STROMŮ

Kapitola 2.

Vitriia rok 645, Tisse:

Jaksi jsem doufal, že služebná, která se mě měla doprovodit k portálu, bude ta, co se mi tak líbila.
Bohužel, když jsem dorazil na domluvené místo, čekala na mě stará a poněkud silnější elfí paní. Dlouhé fialové šaty vypovídali o jejím vysokém platu, ale vypadali už značně onošeně a opotřebovaně.

Možná ji vyměnili za někoho mladšího a více přívětivého.

Trochu jsem z toho zrozpačitěl, ale snažil jsem se na sobě nedat nic znát.

Prostě si víc věřím v přítomnosti mladších lidí.

,,Pojď za mnou."
Řekla trochu povýšeným tónem.
,,Ukážu ti kde je portál. Věř mi, že to nedělám ráda. Kde portál do Země lidí leží, ví jen král a asi tři lidi z celé země. "
Pokračovala.
,,No, tak teď to budu vědět i já. Král mi věří a o jednoho víc, to už nic nezmění. A navíc, jak se jmenujete?"
Zeptal jsem se stroze.
,,Skanthena. Ale své jméno nikomu jen tak na potkání neříkám. Je to jen kvůli tomu, že máš prý poslání. Pche. Takže o mém jméně nikde ani necekneš, rozumíš?"

Nejsem drbna jako vy a vaše kamarádky.

Asi mě rozhodila víc než jsem si myslel.

***

Proplétali jsme se hustými křovinami. Paní elfka, si pořád pod vousy na něco stěžovala, ale já jsem už raději mlčel.
Přemýšlel jsem.
Mezi lidmi se říkalo, že v Zemi lidí, plyne čas mnohem rychleji než u nás. Nevěděl jsem, zda je to pravda, ale vypadalo to, že se to každou chvíli dozvím.

***

Právě jsme dorazili na velkou mýtinu. Uprostřed majestátně stál obrovský dub. Na první pohled vypadal, jako by byl jeden, ale ve skutečnosti to byli dva kmeny, zaplétající se do sebe.
Ve stěrbině mezi kmeny se nacházel portál.
Vypadal jako vodní hladina, napjatá ve skulině. Na ní se obrazila okolní krajina jako v zrcadle. Ten portál mě lákal a vábil. Sebral mi všechny pocity a já jsem měl v hlavě jen to, že se ho musím dotknout.

Musím, musím. Když to neudělám...

Když jsme přistoupil blíž, uslyšel jsem tiché hučení. To hučení se mi absolutně vrylo do mozku. Nic jiného jsem nevnímal. Myslel jsem, že uvidím svůj odraz, ale nic. Krajina zůstala nenarušena.
Pomalu jsem natáhl ruku. Už jsem byl jen tak pět centimetrů od zrcadla.
,,Počkat počkat. Nemůžeš jen tak odejít!"
Vyrušila mě z otupění Skanthena.
,,Musím tu s tebou ještě pár minut strávit. Bohužel."
Odfrkla si.
,,Před tím než odejdeš, řeknu ti pár informací, které by se ti na cestě mohly hodit. Zaprvé, připrav se na to, že Svět lidí je velice zvláštní a pro nás ohromně nepochopitelný . Pokud tam budeš muset žít delší dobu asi to pro tebe bude těžké. Ale neboj, na všechno se dá zvyknout. A teď, šťastnou cestu."
,,To má být všechno? Pár informací? "
,,Ano, přesně jak jsi slyšel. Nemysli si, že mám dnes na práci vybavovat se jenom s tebou."

Jistě. Jak jsme si mohl myslet něco jiného. Asi budu muset lidský svět poznat na vlastní kůži.

,,Dobře."
Odpověděl jsem trochu drzým tónem.
,,A jak ji vlastně poznám?''
,,Poznáš ji na první pohled. Elfové mají moc, která se probudí až při setkání s lidmi. Však uvidíš. A teď uz běž.''