U mramorového náhrobku uprostřed rozlehlého hřbitova se skláněl muž. Když urovnal kytičku žlutých růží, kterou před chvílí položil na trávu rašící z chladné hlíny, namáhavě se napřímil. Jeho modré oči, ještě před nedávnem plné myšlenek, zájmu i šibalství, se dívaly matně a prázdně. Rozhlédl se po okolí a pevně sevřel svou hůl. Všude bylo pusto a prázdno, tak jak se na takové místo sluší a patří. Vítr se mu zařízl pod sako a on si instinktivně přitáhl klopy blíž ke krku. Ale ještě nešel pryč. Ze zvyku poklepával holí o vlhkou půdu a jeho tvář se každou vteřinu křivila v bolestivé grimase, jak se ze všech sil snažil zadržet slzy. Přinutil se podívat na rozesmátou tvář na fotografii a snad po tisící za posledních pár týdnů, si přečetl nápis, který doslovně znal. Nápis, který ho pronásledoval v bezesných nocích a působil mu bolest tak strašnou...
Křečovitě stiskl oční víčka a nechal ledový vítr, aby osušil slzy, které i přes veškeré úsilí neposlušně vytekly na jeho tváře. Smutně vzdychl a odcházel směrem k silnici...
***
(...před dvěma měsíci...)
'Ahoj, tady Wilson. Rozbilo se mi auto a čekám na odtahovku. Pokusím se dorazit co nejdřív. Když tak jsem na mobilu.'
Vyvolal v paměti Wilsonovo číslo.
'Volaný účastník je dočasně nedost...'
Sklapl mobil a tiše zaklel. Sakra! Zrovna, když s ním potřebuje nutně mluvit.
Z nedostatku nějaké činnosti vzal svoji černou věštící kouli a zatřásl s ní. Ale to, co mu předpověděla, si už nepřečetl, protože mu zapípal pager.
Otočil oči v sloup, protože tušil, že to bude ambulance. Venku byla vánice a pohotovost se plnila zraněnými nešiky. Nehody a uklouznutí byly v takovém počasí zárukou přísunu pacientů. No a Wilson s podělaným autem jim tam bude chybět. A on to má vyžrat za něj!
Pager vypnul a přemýšlel, kam se zašije, když v tu chvíli do jeho pracovny vrazila jedna ze sester s ubrečenýma očima.
Celkem bez účasti se na ní podíval.
„Doktore Housi," vzlykla „máte jít hned dolů!"
„To je tam takový nával, že vás to dohnalo k slzám?" pokusil se o cynický vtip, ale trochu ho zamrazilo, když tu poznámku úplně ignorovala a zoufale vyštěkla: „Rychle, prosím vás!"
To znělo až příliš naléhavě.
„Co se děje?" zeptal se, když konečně dole v tom mumraji našel Foremana.
Strnule stál u lůžka, na kterém leželo tělo, víc doničené, než živé. Nejspíš oběť nějaké dopravní nehody. Foreman se na House otočil s vyděšeným výrazem ve tváři a mlčel.
„Tak, co je?!" začínal být podrážděný. „Je to mutant, nebo co? Ta sestra vypadala stejně blbě, jako vy!"
Foreman namáhavě polkl a podíval se zpět směrem k posteli.
„Ta zranění jsou příliš vážná," zašeptal.
No, do háje!, pomyslel si House, to mě zavolali k podělané bouračce?! Pak přistoupil blíž a podíval se do zničené tváře. Samá modřina, šrámy a odřeniny, krví slepené vlasy...ale...
„Můj bože!" zašeptal a pocítil takovou slabost, až se mu podlomila kolena. Ucítil, jak ho Foreman podepřel za podpaží. „Wilsone..."
