Mystery of Magic

2. Kapitola

Když jsem spal měl jsem takový divný pocit jakoby někdo byl u mě.  Jakoby mě někdo hladil a celou dobu mě sledoval.  Byl to velice zvláštní pocit nikdy jsem nic takového nezažil.  Něco mi říkalo,  že to je Minerva,  ale věděl jsem že to není možné,  protože je mrtvá a už tu není. 
Vstal jsem brzy ráno jako je to již mím zvykem rád totiž chodívám do lesa kde je vysoký kopec a z něj se rád dívám na východ slunce. Dal jsem si ráno sprchu a převlékl se do černých kalhot a bílé košile a vydal se na onen kopec.  Došel jsem právě včas právě slunce vycházelo a já mohl dát prostor svým slzám.  Na tomhle jediným místě brečím,  protože tu nikdo jiný než jen já a les a zvířata není,  nikdo mě nikdy neviděl brečet.  Když jsem se konečně uklidnil tak jsem se zaposlouchal do zpěvu ptactva a když bylo na čase se opět vrátit tak jsem slyšel nějaký hlas,  ale když jsem se Padova okolo nikdo tu nebyl.  Povzdechl jsem si a vrátil se zpátky do mích komnat kde jsem na sebe ještě hodil Černý dlouhý plášť a vydal jsem se na snídani,  která již byla  přichystaná a já tak už jen čekal na studenty a poté se začalo jíst.  Po jídle probíhala normální výuka jako každý den akorát já jsem si zašel do knihovny a přímo do zakázané sekce kde mu zbývala ještě poslední kniha kde bych mohl najít jak navrátit život. Vzal jsem si danou knihu,  kterou jsem měl schovanou tak aby ji nikdo nenašel a sedl jsem si a začal hledat. Vím že by neměl,  protože tato kniha obsahuje černou magii,  ale musím něco mě k tomu totiž táhne.  V půlce knihy jsem našel konečně to co jsem hledal oživení.  Vzal jsem si knihu a vrátil se s ní k sobě do komnat kde jsem to začal blíže studovat.  Bylo mi jasné,  že na tohle budu potřebovat hodně síly ale toho jsem se vůbec nebál.  Nachystal jsem si potřebné věci pro vykonání oživení a naplánoval jsem si to,  že to udělám až všichni budou spát a já na vše budu mít svůj klid.

Minerva:
Stále jsem u něj a nikdy ho neopustím alespoň do doby než mě přestane potřebovat.  Šla jsem s ním jako každé jiné ráno do lesa na vysoký kopec kde jsem s ním sledovala východ slunce a i když vím,  že to neuslyší tak jsem mu do ucha musela něco říct.
,, Severusi přestaň se mnou trápit a žije dál svůj krásný život u mě už to nemá cenu i když tě miluji nechci aby ses kvůli mě tak trápil. "
S těmito slovy jsem mu dala pusu na tvář a lehce ho objala.  Všimla jsem si jeho reakce a vypadalo to jakoby mě slyšel,  ale přeci jen mi nerozuměl.  Povzdechla jsem si a spolu s ním se vydala zpět.  Sleduji ho když se převléká a je opravdu nádherný škoda je ho nemůžu mít.  Pak jsem se od něj na nějakou dobu vzdálila šla jsem se podívat i na ostatní dokonce jsem potkala Brumbála.  Byla jsem  velice ráda,  že ho opět vidím byl přesně takový jakého si ho pamatuji  bez maličké změny.  Byl rád že dávám na Severuse pozor,  ale taky mi sdělil  že bych tu být neměla,  že bych měla být mezi živými a to co mě stále drží u Severuse jsem sám Severus jelikož se mě nechce stále vzdát a miluje mě.  Musela jsem se s ním rozloučit jelikož on už chtěl přejít na 2. břeh a byl tu jen kvůli mě.  Loučení bylo dlouhé ale stálo to za to.  Se slzami jsem se vrátila k Severusovi,  který jak se zdá našel způsob oživení.