Magická trojka ✔

27.

O měsíc později zavládla u Hejlů harmonie. Nikdo se nehádal, nikdo na sebe nekoukal skrz prsty a všichni byli šťastní. I Natálie. A to i přes to, že s ní Marek utnul všechen kontakt. Jako by se nikdy neznali. Dokonce i přes to, že měla Karla nablízku. Vždyť, co by jí mohl udělat? Je to jen neškodní slídil. Nic víc. Avšak, když byla sama, zastesklo se jí po Markovi. Nikdy by neřekla, že jí zasteskne po jeho otravných esemeskách a telefonátech. Nebo jeho smích, který jí vždy rozesmál. To vše se stalo minulostí. Připadala si sama v domě plném lidí, jenže to jsou jen děti. Nikdo, kdo jí dá teplý dotek, láskyplný polibek, nebo milý úsměv na blízku.  „Mami, musíme jít," volal na ni Jakub. Byl první školní den a ona se chystala doprovodit své poslední dvě ratolesti, jež ještě chodili na základní školu. 
„Hned jsem dole, netušila jsem, že se tolik těšíte do školy," usmála se sama pro sebe. 
„Já ani ne, ale Honza už je celej nadrženej na lavici," Jakubův slovník dostal na táboře nový rozměr. 
„Kroť se, ano," vylezla z ložnice. Mračila se na nejmladšího syna. 
„Magore, meleš hovna." Ani Honza nezůstal pozadu se svou slovní zásobou. 
„Bože, jedou mě z vás trefí," povzdechla si. „Už ať jste v autě, oba!" vyhnala je jako stádo otravných much a s úsměvem šla za nimi. Chybělo jí jejích pošťuchování. 

****

Zaparkovat u školy v první školní den – nemožné. Studenti kam se podívala. Muži zákona, jenž dohlíželi na pořádek. Pyšní rodiče prvňáčků. Děs a hrůza. Takže, nechala vůz kus od školy na placeném parkovišti, kde si byla víc než jistá, že bude místo, protože lidi jsou skrblíci a radši se budou točit v kruhu, než aby si za dobré místo zaplatili. Doprovodila oba kluky až před školu. Pusu samozřejmě nedostala. Takhle se přeci nemohli kluci znemožnit, takže se jen rozloučili. Pak už koukala, jak se jí vzdalují. Odkráčela zas k autu, nevnímajíc své okolí. Vytáhla z kapsy vibrující mobil a podívala se na zprávu, která jí přišla. Zrovna procházela silnici. Zaujatá odepisováním Jarce a ani si nevšimla auta, blížícího se nebezpečně rychle k ní. Z transu jí probralo až pískání brzd, smrad gum a náraz hlavou na tvrdý beton. Netušila, co se stalo, vnímala jen bolestivý tep na temeni. Kolem ní se shromáždilo několik lidí. Neviděla je, vnímala jen rozmazané obrysy postav a jednu jen kousek nad ní. Něco mluvila, ale nerozuměla jedinému slovu. Jako by se nacházela pod hladinou. 
„Ne, nezavírej oči, nemůžeš spát!" ten hlas byl strašně daleko, ale i tak poznala, komu patřil. 

****

Probudila se slabší, než když měla svou první kocovinu. Hlava jí bolela, ale už ne tolik. Po zjištění toho, kde je, se jí před očima zjevilo, co se stalo. To červené auto jí málem srazilo, nebýt někoho, kdo jí stáhl rychle k zemi. V duchu si nadávala, jak hloupě se chovala, když si konečně vzpomněla na svého zachránce. Byl to Marek, jako by ho seslalo samo nebe. To už bylo podruhé, kdy jí zachránil. Ten člověk měl na to podivný dar. Povolání si tedy zvolil správné. 
„Ahoj," ozvalo se jen kousek od ní. Velmi pomalu otočila hlavu doleva, kde seděl Marek. Lokty si opíral o kolena a na tváři mu strašilo několikadenní strniště.  „Ahoj," zasípala. 
„Jak se cítíš?"
„Jako by mě srazilo auto," pousmála se. 
„Málem se to stalo." V jeho pohledu se mihla úleva. „Co jsi proboha dělala?" a byla pryč. Teď v nich měl hněv větší než samotný Titán. 
„Já nevím. Jsem poslední dobou nějak mimo, omlouvám se."
„Tak to jsme dva," řekl tiše. „Mně se neomlouvej, tvé děti mohly být bez druhého rodiče, to jsi chtěla?" prudce se postavil a začal chodit sem tam. 
„Ne, sakra ne! Já myslím jen na své děti. Ony jsou to jediné, co mi zbylo, takže se neopovažuj mi tu vyčítat, jak se vůči nim chovám bezohledně. To auto jsem neviděla, je mi to líto, chápeš?" zvýšila na něho hlas. Jak si vůbec může dovolit jí něco vyčítat? 
„To by sakra mělo!" zařval z plných plic. Hlava mu zrudla vztekem. Natálie tak trochu tušila, že nemluví o nehodě, ale o nich. Teda, o ní a tom co udělala. Chtěla po něm pravdu, ale sama lhala a podváděla. „Já... já jsem si myslel, že my dva..., že mezi námi něco je, ale to byl podle všeho omyl. Jen sis užívala," sice už neřval, ale ani tak se jí nelíbilo, jakým tonem s ní mluví. 
„Já si užívala? Když jsem udělala tu blbost s Martinem, byla jsem na dně. Tebe jsem skoro neznala a Martin se projevoval úplně jinak, než jaký byl. Ano, jsem blbá, že jsem mu na to skočila, ale kdy se to stalo, netušila jsem, že ty jsi..." zadrhla se dřív, než řekla víc, než měla. Otočila hlavu na druhou stranu, protože se jí chtělo plakat. 
„Netušila jsi co?" přešel k ní. Poklekl ní a pohladil jí po tváři. Přesně v tu chvíli jí stekla první slza. 
„Proč jsi mi neřekl o Michalovi?" změnila téma. Dluží jí vysvětlení. 
„Nebylo to tak jednoduché. Nevěřila bys mi, že jsem se do tebe zamiloval ještě dřív, než jsem tě poznal. Nejdřív v tom byla jen zvědavost, a tak trochu touha vidět, jak vypadá žena, kterou ten chlap miloval až dokonce, ale pak... Nevím, jak to říct. Čím víc jsem o tobě četl, tím víc jsem se cítil, jako bych tě znal. Přísahám, že v ten den, kdy jsme se poprvé viděli, to nebylo v plánu. Potom mi už bylo jasné, že mi Michal předal štafetu, že mi nevědomky napověděl, co mám dělat. Celou dobu jsem tě miloval, Natálie," hladil ji po tváři, přičemž utíral veliké slzy z její tváře. Konečně to bylo všechno venku. Ta úleva, kterou cítil, byla neskutečná, jako by zažil stav beztíže. „A ty? Co jsi netušila?" vrátil se opomenutému. 
„Netušila jsem, že ty jsi ten pravý. Že jedině ty, dokážeš nahradit Michala," až se divila, jak snadno to šlo ven. „Miluju tě," dodala s úsměvem. 
„Miluješ mě?" 
„Ano, vadí ti to snad?"
„Ani ne?" zasmál se a přiblížil se k jejím rtům. Těsně před nimi se zastavil a podíval se na ně, jako by se ptal, jestli smí. Potom se zadíval do jejích očí a políbil ji takovým způsobem, že se jí zamotala hlava, ale tohle nebylo bolestivé. Toto v ní vyvolalo něco tak nádherného, že se to snad ani nedalo popsat. S každým jeho pohybem rtů, Natálii zavibrovalo srdíčko. Tělo zaplavilo teplo a v duši se rozjasnilo, jako když po dešti vyjde slunce a oblohu rozzáří duha. Zavřela oči, aby si ho vychutnala ještě víc. Pevně mu omotala ruce kolem krku a se smíchem ho stáhla k sobě do postele. 
„Pane Bože, to snad není možný, Ivano! Ivano, dělej, tohle musíš vidět!" Tak rychle jak do pokoje vtrhla Jarka, tak rychle z něho i vyletěla. Hulákala na celé oddělení. Za chvilku se zas vrátila i s Ivanou. Doslova ji strčila do pokoje. 
„Zapomněla jsi snad, že jsem těhotná?" otočila se na Jarču nevnímajíc Natálii v těsné Markovo blízkosti, jak se k němu s úsměvem tulí. 
„Ale to víš, že ne, i když možná trochu jo, ale podívej se na ně. Nejsou rozkošní?" natáhla ruku k zamilované dvojici. Rozplývala se nad nimi, až jí málem tekly slzy. 
„Ale no ták, přece bys neplakala?" Natálie naklonila hlavu trochu na stranu k Markovi, tak že se mu opřela o tvář. 
„Ne, já to zvládnu," vzlykla Jarča. 
„Já měla namysli Ivanu." 
„To jsou jen hormony, budu v pořádku," naříkala Ivana. „Necháme vás o samotě, abyste se mohly dál seznamovat ústy," pro změnu vystrčila z pokoje ona Jarču. 
„Jsou jako moje sestry, nesmíš se divit, že to tak prožívají," vysvětlila Markovi, zatímco si ji upřeně prohlížel. „Co je?" pro jistotu si osahala obličej. 
„Nic," zakroutil hlavou a vrátil se tomu, co dělal, než je vyrušily dvě uslzené královny.