,,Zítra ve 12?" Jasný?!" Vyhrkl na mě můj nadřízený Patrik. ,,Ale já zítra přece nemůžu! Já jedu za rodičemi!" Osupila jsem se. Mohla jsem čekat že mi jedna přilítne. Můj nadřízený, nebo spíš namyšlený hovado který mě mlátí, a dělá si se mnou co chce. Jako kdybych byla kus hadru nebo co..
,,Fajn. Přijdu" špitla jsem a zvedla jsem se ze země. ,,Já ti říkám nezahrávej si semnou! Bude to drahý!" Sykl po mě Patrik a já jen opatrně fňukla. Stejně mi na rozloučenou ještě jedna přilítne.
Šla jsem do kumbálu se převléct a umýt si obličej. Neřekla bych že zrovna práce barmanky může vytvořit pěkný počet monoklů na obličeji. Kdybych mohla tak už uteču. Jenže, nejde to nevím proč. Patrik je hajzl a stejně by mě našel k kdybych utekla na druhý konec světa.
,,Silij okamžitě jsem naklusej!" Vyřvával na mě Patrik přes celý podnik. Vypla jsem vodu a přiběhla jsem jak poslušný pejsek se sklopenýma ušima.
,,Co ta limonáda tady? To to neumíš utřít? Doprdele Silije neser mě už!" Hned jak to dořekl zase mi jednu vrazil. Jak jinak. Tentokrát mě udeřil opravdu hodně. Zamotala se mi hlava a upadla jsem na podlahu.
Vzbudila jsem se až ráno. To jsem tu na zemi ležela celou noc? Bože proč já toho chlapa nezažaluju!? To jsem tak blbá a nechám se den co den mlátit? Asi ano.. nechám. Nikoho nemám, jenom rodiče co bydlí až v dalekém Česku. Je to od Norska trošku z ruky...
Je mi 15 a bude mi za týden 16. Mám tady slušnou brigádu když opominu mého nadřízeného. Nějak to zvládnout musím, když se chci přestěhovat do Ameriky. Náklady nebudou levné..
Sedla jsem si na podlahu a chtěla jsem si promnout obličej. Rychle jsem ale změnila názor, když jsem se dotkla obličeje vykřikla jsem bolestí. Vstala jsem ze země a šla jsem si obličej umít. Podívala jsem se do zrcadla. Všude jsem měla stopy od krve. Modřiny po celém obličeji a roztržené rty. ,,To je strašný" povzdechla jsem si nahlas a ponořila jsem si hlavu do umyvadla s teple napuštěnou vodou.
Musím si dojít do lékárny pro prášky na bolest nedá se to vydržet. Vzala jsem si kabelku a vešla jsem ze dveří. Ve dveřích jsem potkala Patrika!. To je náhodička, fakt skvělý. Jestli dostanu další ránu tak už fakt chcípnu. Obličej mě už takhle strašně bolí. ,,Hezky si se vybarvila! Kam si vůbec myslíš že jdeš?" Strčil do mě Patrik a já upadla na podlahu. Rychle jsem se ale oklepala a zvedla jsem se. ,,Já musím do lékárny. Pro prášky na bolest. Fakt se vrátím" žadonila jsem jak jsem nejvíc mohla. ,,Tohle že tě bolí? Hysterko." Pro jistotu mi Patrik na uvítanou vrazil z obou stran. Upadla jsem znova na zem. Z nosu mi tekla krev a z očí slzy. Proč tohle dělá? Proč zrovna já? Co jsem komu udělala? ,,Hnus. Stydím se za tebe." Sykl po mě Patrik, kopl do mě a obešel mě. Svíjela jsem se na zemi bolestí. Jediné co v tuto chvíli jsem chtěla bylo odsud vypadnout. Postavila jsem se a odklopítala jsem ze dveří směrem k lékárně.
Otevřela jsem dveře. Probodávaly mě pohledy všech zákazníků a lékárnic. To mi nemůžou nějak pomoct? To jsem vzduch?. Příklopítala jsem k přepážce a opřela jsem se. ,, prosím prášky na bolest. Třeba Ibalgin" vykoktala jsem ze sebe. Celá jsem se chvěla bolestí. Natahovala jsem se pro prášky které mi podávala lékárnice. Nejde to, strašně mě bolí břicho. Ani se nedivím dostala jsem pěkný kopanec. Madam mi nakonec z otráveným obličejem dala Ibalgin do tašky a dala mi jej do ruky. ,,359,-korun vás poprosim" vytáhla jsem peněženku a podala jsem ji peníze. Vzala jsem si tašku a odešla jsem. Venku jsem se svalila na zem před dveře lékárny a jen jsem věřila ve štěstí.
Ležela jsem na zemi asi hodinu. Svíjela jsme se stále bolestí, tekla mi krev div jsem nenaplnila celé jezero.
Když už jsem byla opravdu na okraji svých sil přistoupily ke mě dvě vysoké postavy. Na oko vypadaly úplně stejně. Větší postava mě zvedla ze země a dala si mě do náruče potom jsem slyšela jak někdo zabouchl dveře od auta._________
Já vím je to další kniha kterou vydávám. Ale nehorázně mě to baví. Nevím proč..😂🇳🇴💜 takže příští díl vás snad bude bavit tak jako mě. Kdo asi jsou ty dvě záhadné postavy? Like it like it 💜😏
