Je to už týden od mého přijetí do nemocnice. Nejvíce mě navštěvuje Marcus, ale taky dost Martinus. Každým dnem se více zamilovávám do Marcuse.. je tak sladký. Martinus mě až tolik nebere, ale je roztomilý. Líbí se mi jak je přítulný ke svému bratrovi.
Dnes je sobota 24.12 2018. Dnes jsou i vánoce, běžně jezdím za rodičemi, ale tento rok jsme se dohodli že nepřijedu. Je večer všichni jsou doma. V nemocnici je jen jedna sestra a já. Co bych dala za to kdyby tady někdo semnou byl.
Zavřela jsem oči a chtěla jsem se ponořit do říše snů.
Vzbudila mě ale silná bolest na krku. Někdo mě škrtí! Panebože Patrik! ,, Patriku pře! pře! přestaň!" Vykoktala jsem ze sebe sípavým hlasem.
,,Takže ty si jen tak zdrhneš? A nic mi neřekneš?! Co si myslíš?!! Já ti říkal ať mě nesereš.!!!!! Budeš toho litovat!" Křičel Patrik. Pustil mi krk a vlepil mi facku. ,,Tohle si pěkně odskáčeš!" Sykl po mě a vlepil mi další facku. Schodil mě z postele a kopl do mě jak do psa. Vykřikla jsem bolestí. To tady nikdo není. Jak se sem dostal? Po tvářích mi stékaly slzy.
Patrik mě kopl do břicha a do zad. Nahnul se ke mě a pevně stiskl mojí tvář. ,,Ty jsi tak naivní! Doufám že chcípneš!" Sykl a znova mě uhodil. Před očima se mi zatmělo. Myslela jsem že umírám. V dáli jsem viděla bílé světlo. Patrik do mě pro jistotu ještě jednou kopl a odešel.
Ležím na zemi. Nemohu se ani hnout. Pod sebou mám kaluž krve a svíjím se bolestí. Patrik mi roztrhl stehy na břiše. Už jsem ani nedoufala že to přežiju... všechno to proběhlo tak rychle. V duchu jsem se loučila s matkou i otcem. S Marcusem a jeho rodinou, doufám že si na mě vzpomenou..
V tuto chvíli si přeji jen smrt. Trpím teď doslova trpím bolestí. Zavřela jsem oči a čekala.
,, Panebože Silije!" Vykřikl někdo mezi dveřmi. ,,Silije!!" Ten hlas je mi povědomí?.. Marcus! Marcus si na mě vzpomněl! ,, Pojďte sem někdo honem!! Panebože Silij vydrž" křičel Marcus a držel mi hlavu. Potom jsem omdlela._________
MARCUS
Chtěl jsem Silij překvapit. Dnes jsou Vánoce takže jsem ji chtěl něco dát. Došel jsem ji koupit nádherné náušnice a náhrdelník.
Požádal jsem tátu o peníze a zavolal jsme si taxi. Tinus nebyl doma, měl ještě trénink. Slíbil že za námi přijede.
Konečně jsem se dostal do nemocnice.
Otevřel jsem hlavní vchodové dveře a vešel jsem dovnitř.
Pomalu jsem otevřel dveře od Siliji pokoje. Na zemi byli stopi krve a Silij která ležela v kaluži krve, celá pomlácená. ,, Panebože Silij!" Vykřikl jsem!! Co se to stalo?!! To tady nikdo není aby hlídaly návštěvy? ,, Pojďte sem okamžitě někdo honem!!" Křičel jsem po celé nemocnici. Po chvilce přiběhla sestra s doktorem. Silij jsem popadl a pomohl jsem ji položit na lůžko. Okamžitě ji převezly na operaci, já jen mohl čekat a modlit se.
Po asi 2 hodinách přišel Martinus. Byl vyšňořený a usměvavý. Když mě uviděl přiběhl rychle za mnou a zběsile se vyptával.
,,Co se stalo? Co. Proč máš tady krev? Kde je Silij!!?"
,,Je na operaci. Asi ten zasranej Patrik! Kurva!!!!" Zakřičel jsem na celou nemocnici! ,,To to tady neumí ohlídat! Kde to jsme?!!" Řval jsem a doufal že si mě někdo všimne! Rád bych si to s ním vyříkal!!.
,, Brácha klid. Bude určitě v pořádku!" Usmál se Tinus. Ale nebyl to pravý úsměv. Byl falešný a smutný. ,,Nebude! Z tohodle by se nikdy nikdo jen tak nevzpamatoval!" Křikl jsem na Tinuse. Po tváři mi stékaly slzy. Nevím proč brečím.. prostě jsem v tom až po uši a mám o ní strach!
Seděli jsme před operačním sálem asi pět hodin. Nikdo nepřicházel. Bylo ticho. Tohle nemůže být konec. Už třikrát mi volal naštvaný otec. Spíš hodně nasraný! To víte je nám 16 a teď jsou 3 ráno. Takže se mu ani nedivím. Pokaždé jsem mu telefon zavěsil a nevšímal jsem si ho..
,, Gunnarsen? Je tady někde?" Vyšel chirurg z operačního sálu a ztáhl si rukavice. ,,Tady! Tady jsme!" Křičeli jsme a běžely jsme za doktorem.
Ten si nás projel pohledem a odkašlal si. No jsme stejní ale co.. ,,Tak co Silije?" Panebože hlavně ať je v pořádku! ,, Takže. Silije. Silije je ve vážném ohrožení života. Je po operaci, operace sice přiběhla bez komplikací ale její stav je vážný. Teď ji převezme na JIP a budeme ji pozorovat. Navštívit ji můžete zítra." Řekl doktor a sklopil ramena.
Jsem rád že je naživu. Ale moc veselý nejsem.. je to strašný povzdechl jsem si a poděkoval jsem. Snad bude v pořádku. Po tvářích mi stékaly slzy. ,, Marcusi bude v pořádku neboj!" Usmál se Tinus a obejmul mě. ,, Snad.. děkuju brácha" opětoval jsem mu úsměv a posadil jsem se. ,, Počkej ty chceš tady zůstat?" Otočil se na mě Tinus a založil si ruce. "Ano! Ty snad ne??!!" Osupil jsem se. ,, Promiň" řekl Tinus a posadil se vedle mě. ,,Měli by jsme zavolat tátovi určitě má strach" řekl Tinus a podal mi telefon. Naštvaně jsem odfrkl a odstrčil jsem telefon.. ,,zavolej sám!"
SILIJE
Probudila jsem se. Všude okolo mě byli jenom přístroje. Jsem napojená snad úplně ze všech stran. Je mi špatně. Všechno mě bolí. Břicho, hlava,ruce,nohy. Mám pocit že brzo umřu. Musím bojovat a chtít se nebát. Furt ve mě plápolá malí plamínek který zase nabírá na síle.
,,Silij! Silije! Panebože ahoj! Jak ti je?" přiběhl ke mě Marcus a políbil mě na nos. ,,Kde. Kde je Tinus?" Zašeptala jsem. Marcus poustoupil a ke mě přiběhl i Tinus který mě opatrně objal a políbil mě na čelo.
,,Jsem.. teda jsme rádi že jsi v pořádku!" Vzlykal Marcus a chytl mě za ruku. ,,Zase jste mi zachránily život. Děkuji" usmála jsem se jak jsem nejvíc teď mohla a stiskla jsem mu ruku.
,, Nestojí to za řeč. Jsme rádi že už je ti líp." Usmál se Tinus a chytl mě za ruku.
,, Prosím nezlobte se ne mě." Řekla jsem ani nevím proč. Prostě jsem měla nutkání se omluvit. ,, Proč prosimtě za co?" Špitl Marcus.
,,Furt mě zachraňujete. Divím se že se na mě nevykašlete. Jsem k ničemu. Stejně mě ten hajzl za chvíli zabije.." zavřela jsem oči. ,,To neříkej Silij. Budeš v pořádku.!" Zase se mi zamlžilo před očima a já omdlela.
Takže.. zase smutná část. Patrik mě pěkně štve! Je to hajzl. V našem příběhu se ještě párkrát objeví ale snad brzy chcípne! Snad se vám líbí příběh a lofujuuu vás. Hope you like it like it💜🙅
