Jednodílové příběhy

Boj o moc

Stojím na kopci a v levé ruce svírám pevně otěže svého hřebce, který neklidně přešlapuje vedle mě a pravou ruku mám zatnutou v pěst. Na zádech mi visí luk a za opaskem mám připnuty dvě dýky. V hlavě mi pořád dokola naskakují ty samé otázky. Odpustí mi někdy? Pochopí to? Zachránila jsem je? A nakonec ta, která mě bolí ze všeho nejvíc. Zemřu dnes? Po tváři mi steče jedna jediná slza, kterou ale hned utírám. Dnes musím být silná. Možná si nic z toho nenechají vysvětlit a já budu brána za zrádce i s tím musím počítat. Hned na to se zamyslím jak to vlastně všechno začalo.

První den na trůnu, vše skvěle vychází. Jako nový vládce země, jsem získala všechnu magii mojí země. Díky, které jsem mohla svou zemi chránit a dovolit ji vzkvétat. A taky jsem tak dělala dokud to šlo. Potom přišel on Adam Fletcher a s ním i doby temna. Dlouhou dobu jsem vzdorovala, ale potom začal používat nějaký typ magie, které nešlo vzdorovat. Uzavřela jsem dohodu, kterou jsem si myslela, že své lidi ochráním, nemůžu uvěřit tomu jak moc jsem se spletla. Odevzdala jsem veškerou magii Fletcherovi, podle dohody měl odjet a nechat celou zemi na pokoji, ale to on neudělal. Po celé zemi měl své vojáky, špehy, informátory chtěl vzít tomuhle světu naději, světlo a magii. Nemohla jsem si jen tak sedět na trůnu a koukat jak se to každým dnem šíří jako choroba. Z každého pomalu vyprchalo štěstí a i zbytky magie, kterou si dřív každý nesl. Všechno mizelo, proto jsem odjela. Musela jsem magii nalézt a osvobodit celou zemi, ale nemohla jsem to nikomu říct. Bylo to moc riskantní. Všechny jsem opustila v dobách temna ani ne měsíc po mém slibu věrnosti. Ale skoro všechno se mi podařilo napravit. Během mých deseti let pryč jsem získala zpět magii tohoto světa a jak jsem se doslechla tak Fletcher zemřel. Nevím kdo ho zabil, ale jsem mu vděčná, jeho lidi už po mě nejdou, už nikdy nebudu utíkat. Během těch deseti let jsem nasbírala nesčestně jizev po celém těle. Ale teď to není mé tělo kdo se rozpadá, je to má duše.

Přehodím se přes hlavu kapuci a vjíždím do města. Jistě už tu mají nového vládce. Musím zjistit kdo to je a předat mu právoplatnou moc, tohle už nejsou mí lidé. Projíždím mě známými uličkami a cítím na sobě pohledy zvědavé i vyděšené. Lidé jsou pořád ve střehu. Dojedu až k uvazišti pro koně, sesednu a koně tam ponechám. Jsem na něm moc nápadná. Měla by jsem zamířit přímo k paláci, ale nohy mě vedou domů. Zjistit jestli je má rodina v pořádku. Dojdu až na místo kde by měl stát náš dům, ale nic tam není jen pustina. Najednou za sebou uslyším důvěrně známí hlas ,,Tracy?!!!" po celém těle mi přejede husina a do očí se mi nahrnou slzy, ale neotočím se, zůstávám stát na místě. Slyším jak se ke mě můj bratr pomalu přibližuje. ,, Co tady děláš?!" slyším jak se jeho hlas z překvapeného mění na naštvaný a zrazený. ,,Všechny si nás tady nechala na pospas smrti !!" dříve než mi začne říkat všechno co už vím tak mu skočím do řeči. ,, Já vím, ale jsem tu aby jsem to napravila" letmo ho pohladím po tváři a vydávám se vstříc mému osudu. James tam zůstává jen tak stát v šoku.

Nepozorovaně vcházím do paláce a mé kroky se rozléhají prázdnými chodbami. Dříve byl palác plný lidí a všichni se bavili a smáli a teď jen jeden velký hřbitov. Všichni se bojí cizinců, žádná magie tu neproudí, ale to se už brzy hodlám změnit. Když zjistím, že vládce není u trůnu ani v jeho komnatách tak se vydám k posvátnému stromu, kde se korunuje nový vládce a předává se tam magie. Jakmile se tam dostanu nedostane se mi pohledu, který očekávám. Již tu není strom, s majestátní korunou, který vzbuzuje respekt. Nyní tu už je jen pár uschlých větví na kterých je pár posledních lístečků, které jistě v nejbližších také spadnou. Dříve průzračná říčka, co omílala břehy je nyní jen slabý kalný pramen. To všechno znamená jen jediné země umírá. Pokleknu ke stromu a dotknu se jeho uschlého kořenu. Začnu se soustředit na veškerou sílu co v daném okamžiku mám k dispozici. Strom ode mě magii nepříjímá všechna se odráží zpátky ke mě. Najednou ucítím na svých zádech špičku meče. Pravděpodobně by jsem měla cítit strach, ale já už nic necítím. Schodím ze své hlavy kapuci co mi celou dobu dodávala pocit bezpečí. Hned jak se otočím k neznámu čelem zjistím, že není tak úplně neznámý. Adam Fletcher jak to, že je ten bastard naživu. ,,Rozumím, že jsi trochu zaskočená, ale tvůj výraz mi za to čekání stál, zlatíčko " pronese jeho slizkým hlasem. Byla jsem jako v tranzu nemohla jsem mluvit a ani se hýbat jen jsem tam stála a znovu se vzdávala. Mezitím se Adam přesunul mimo dosah mých očí. Najednou jsem ucítila jeho dech na svém zátylku. ,,Myslím, že víš co tě čeká " po této větě, která byla pronesena přímo do mého ucha se mi vztyčili chlupy na krku. Vzdemula se ve mě vlna hněvu a otočila jsem se k němu čelem ,,Nikdy nezískáš moc této země" hned v zápětí jsem vytáhla dýky, které jakoby se těšili na nadcházejí útok. Nenechala jsem vztek ovládnout celé mé tělo a plně se soustředila na každý svůj útok. Nechápala jsem to vůbec neútočil dokonce to vypadalo, že ho nudím. Mezitím co já jsem se unavila on pronesl nedbale větu ,,Už jsi skončila? Rád bych pokračoval " V ten jediný moment kdy nedával pozor jsem ho bodla do stehna. Bolestí se musel svalit na zem, ale on neprosil on se smál. Skoro až hystericky se smál. Můj nechápavý pohled nejspíš mluvil za vše. ,, Víš i když mě zabiješ půjde po té "tvé" zemi spousty mích spojenců a můžu říct, že někteří jsou horší než já, takže by jsem ti zlatíčko doporučil předat mi tvou moc, dřive než bude pozdě. " Už jsem ho nemohla poslouchat ani vteřinu a tak jsem udělala to po čem jsem toužila už dlouhou dobu. Jedním pohybem jsem mu rozřízla hrdlo a dívala jsem se jak celé jeho tělo padá k zemi. Pozorovala i to jak ho opouští poslední naděje. Neodvrátila jsem svůj pohled a již po několikáté za svůj život jsem měla radost ze smrti. Užila jsem si to když jeho oči vyhasli. Hned potom už nebylo na co čekat musela jsem jednat rychle. Poklekla jsem před "strom" a místo toho aby jsem se ho pokoušela vzkřísit, jsem od sebe magii odtrhávala a dávala jsem ji tam kam patří. Společně s magií strom postupně vstřebával i můj život. Někde v pozadí jsem zaslechla svého bratra, ale nejsem si vůbec jistá co říkal. Vím jen, že si ke mě klekl a objal mě. Potom už si jen pamatuji jak padám do jeho náruče a na mou tvář dopadají jeho slzy. Naposledy otevřu oči a z úst mi vyjde zachrčení a hned potom věta ,,Postarala jsem se o to". Oči mě pálí jak se plní slzami a tak je radši zavřu, naposledy se přerývavě nadechnu a potom jsem obklopena temnotou a smrt mě pevně svírá ve svých spárech a já už nikdy neuniknu.