unspoken words✔️

22. trest pro nesprávnýho

Tři hodiny a pět minut.
Seděla jsem na dřevěné lavičce v parku ještě trochu vonící lakem po nedávném natření. Sluníčko příjemně hřálo a probouzelo tak už v únoru přírodu k životu. Jak už jsem zmiňovala, bylo to tu na každoročním pořádku, naopak bylo chladněji už v srpnu, kdy se lidé často dočkávali i nocí kolem nuly.

Najednou se zpod zatáčky ukázal Justin. Měl trochu rozcuchané vlasy po tréninku, ale na tváři mu pohrával milý úsměv. ,,Ahoj." Stoupla jsem si a lehce ho objala. ,,Jak bylo?" ,,Ale.. Dobrý. Jedna srážka s Joshem, jinak v pohodě." Když se posadil, chytnul se za břicho. Všimla jsem si toho, i když myslel, že ne. ,,V pohodě?" ,,Jasně. Všechno v cajku." Už i po takové chvilce, co jsme se znali jsem poznala, že lže. Prostě to měl v očích. Trochu jsem nahnula hlavu a s výrazem -jako-vázně- jsem si ho sjela pohledem od zhora až dolů. ,,Nic vážnýho, jen jsem se při tréninku bouchl do břicha. Bude to v pohodě." Znovu jsem ho ovšem přistihla, jak zatíná čelist. ,,Měl bys k doktorovi." ,,Ne Amy, neblázni." Byl tvrdohlavý a vždy si stál za svým. ,,Taky něco vydržím ne? Jsem chlap. Navíc to bude jen naraženina, do zítra to přejde." Potom zakašlal. ,,Když myslíš." Snažila jsem se znít flegmaticky, ale dělala jsem si o něj obavy. Mohlo to být cokoliv, zranění z tréninků by se neměla podceňovat. Ale nechala jsem ho při tom, třeba na to sám za pár hodin přijde.

***

Po pár hodinách strávených na lavičce, povídajíc si o hudbě devadesátých let jsme se rozhodli, že půjdeme domů. Začalo se už pomalu smrákat.

Postavila jsem se jako první a Justin, i když to na sobě nechtěl dát znát, s námahou až po mně. Surově se mě chytl za rameno. ,,Au! Co se děje?" Vykřikla jsem, ale to už ležel na zemi, v bezvědomí. Poblíž nikdo nebyl, aby mi pomohl. ,,Sakra, Justine.." Zašeptala jsem, klekla si a trochu ho začala fackovat. Nic, jako by tvrdě usnul. Hned jsem vytáhla mobil a naťukala 112.

,,Halo? Tísňová linka? Tady Amy Parkerová." Představila jsem se v rychlosti. ,,Potřebuju záchranku pro kamaráda, Justina Johnsona. Zkolaboval tady v parku, když jsme byli venku."

***

Sanitáři mi dovolili jet s ním do nemocnice, tak jsem jim podala základní informace o jeho datu narození, věku i bydlišti. Potom také, že si stěžoval na bolest břicha a další věci co po mně chtěli, i když jsem se nemohla moc soustředit na nic jiného, než na to, zda už neotevřel oči..

***

V nemocnici se ho hned po příjezdu ujal jeden z doktorů, docela sympaťák kolem třicítky s nakrátko střiženými vlasy a milým úsměvem. Já se zatím posadila na lavičku před vyšetřovacím boxem a dala hlavu do dlaní..

Písnička -> 21pilots - Goner

Ahooj. Tahle kapitola je docela krátká a takováá.. nemastná, neslaná, já vím:D Každopádně i tak doufám, že se vám aspoň trošku líbila a děkuju za každé přečtení a hvězdičku<3