unspoken words✔️

23. uvědomění

Po asi dvou hodinách strávených na tvrdé nemocniční lavičce se vedle mě posadil doktor, ten sympaťák z příjmu.

,,Slečna Parkerová že?" Usmál se a podal mi ruku. ,,Doktor Lewis." Potřásla jsem si s ním a neupřímně se usmála.

,,Co je s Justinem? Co se s ním stalo?" Vyzvídala jsem. Dokor se jen zasmál a prohrábl si vlasy.

,,Natrhlý žlučník. Nic vážného, na sále taková banalitka. Nevíte, jak se mu to mohlo stát?" Usmál se a podíval se na nějaký papír, který držel v ruce společně s černými deskami.

,,Ehm, nejspíš na tréninku ho někdo strčil, něco o tom povídal. Ale nevím přesně, jak se to stalo, nebyla jsem tam." ,,Jistě, v pořádku, tohle mi úplně stačí." Nadechla jsem se a lehce jsem přikývla. ,,A přežije to?",,Jasně, proč by taky neměl, není to smrtelné a taková zranění ze sportu tu máme na týdenním pořádku. Musím už jít, kdyby něco, jsem támhle v tom pokoji u pacienta." Doktor se zvedl a odešel.

,,Pane doktore?" Zadržela jsem ho ještě, těsně u dveří nejakého pokoje. ,,Kde leží Justin?" Ukázal mi na dveře číslo osm a vešel do dveří ze světlého dřeva s malou cedulkou č.12. Když jsem spatřila, kdo tam leží, zarazil se mi dech. A když on uviděl mě, přestalo mi tlouct srdce. Těsně předtím, než stačil doktor zavřít dveře, se Zackem jsme si stihli navzájem přečíst myšlenky.

A sakra.

I když těžko, vypustila jsem Zacka z hlavy a běžela do pokoje, kam už stačili převézt Justina z pooperačního. Otevřela jsem dveře a došla až k poslední posteli. Měl v sobě snad milion hadiček, přesto měl ústa zvlněné do lehkého úsměvu.

***

Seděla jsem tam asi hodinu. Venku už byla tma, světla aut od nedaleké silnice se odrážela od světlé fasády nemocniční budovy. ,,Amy, ty seš tady?" Zašeptal najednou Justin. Rychle jsem přesunula pohled z okna do jeho očí, zářily štěstím. ,,Co se stalo?" ,,Měls' natržený žlučník. Potom jsi zkolaboval a musela jsem na tebe volat sanitku. Kdybys mě raději rovnoi poslechl." Řekla jsem trochu naštvaně, ale oba jsme se nakonec zasmáli.

,,Jak ti je?" ,,Bolí mě.. Břicho." Zašeptal a usmál se. Ještě, aby ne. Seš fakt zmetek, víš to?" ,,Já vím, já vím, měl jsem tě poslechnout. Ponaučení pro příště." Trochu se uchechtl a já ho dloubla nehtem do ramene. ,,Ale já to myslím vážně. Bála jsem se o tebe."

On si povzdychl a koukl se mi do očí. ,,Amy, dneska jsem hodně přemýšlel. Vím, že závěr, ke kterému jsem došel, se ti asi nebude líbit, ale říct ti to prostě musím."

Nejspíš doufal, že něco řeknu, ale jen jsem seděla na bobíku, přetaženém semišovým potahem a pozorovala ho.

,,Amy já.. Od tý doby, co ses začala bavit se Zackem se mi líbíš. Vlastně od doby, co jsem tě poprvé viděl. Jak sis zastrčila vlasy za ucho a usmála ses. Přál jsem vám to se Zackem, vážně hodně, protože je to můj kamarád od školky a tebe mám taky moc rád, ale... prostě jinak, než ostatní. No a po tom.. incidentu ve vlaku jsem si naivně myslel, že bychom mohli být.. Něco vís, však víš. Asi to byla blbost, vypadalo to, že využívám toho, že seš sama, ale.. Tak to vůbec nebylo. Jen jsem.. Se neudržel, nebo tak. Amy, mám tě vážně moc rád, víš? Vážně moc."

Ani za mák jsem nevěděla, jak zareagovat, tak jsem zůstala jen sedět a dívala se do jeho očí, plných naděje. Pak jsem se prostě jen postavila a napřímila se. S Justinem to trochu trhlo, už věděl, že nemá šanci.

Ale já se k němu naklonila a dlouze ho políbila. Konečně jsem si tak přiznala, že to on je můj Soulmate, se kterým bych dokázala být vážně šťastná.