"Cestou jsem si všiml kavárny kousek odtud. Mají dobrou kávu?" snažil se William cestou navázat rozhovor, ale já byla myšlenkami úplně jinde. Odpověděla jsem na email. Jeho pisatel mě z bůhví jakého důvodu vyhledal. Ale proč mně?
"... No a jen tak mimochodem, taky mám výcvik z ruské Bratvy a znám některé členy Yakuzy." oznamoval mi zrovna, když jsem jej opět začala vnímat. Zarazila jsem se v půli kroku.
"Pardon." omlouvala jsem se. "Zamyslela jsem se. Prostě to nechápu." rozhodila jsem bezradně ruce. "A co?" nechápal. Došli jsme ke kavárně, kam jsem docházela na brigádu, a objednali jsme si. Všimla jsem si pohledů kolegyň, ale ignorovala jsem je. Alespoň si budou mít o čem povídat. "Takže," začala jsem, jakmile jsme se usadili, "co pro Vás můžu udělat?" "Ve skutečnosti jsem se přijel zeptat, co bych já mohla udělat pro Vás." oznámil mi naprosto vážně.Chvíli jsem na něj zírala s otevřenou pusou.
"Ale proč? Já Vám ty peníze neposlala s tím, že bych čekala odměnu. Navíc to bylo fakt málo..." Pořád jsem nechápala. "Pak bych tedy, nevadilo-li by Vám to, chvíli zůstal v tomhle městě. A třeba bych s Vámi strávil i více času. Možná byste mě mohla provést a ukázat mi zajímavá místa." Jeho návrh se mi sice nezamlouval, ale nechtěla jsem být hrubá, takže jsem neodmítla, ale ani nepřijala. Prostě jsem dále popíjela svou kávu.
"Cestujete?" zeptal se mě z ničeho nic. "Moc ne. Nemám na to čas." odpověděla jsem po pravdě. "A chtěla byste? Mohl bych Vás například vzít s sebou do Norska. Je to krásná země." navrhnul mi a já, navzdory zdravému rozumu, jsem souhlasila.
Mělo přece jít pouze o výlet.
YOU ARE READING
Znáte to. Čas od času vám na e-mail někdo napíše a žádá vás o peníze. Například na nemocné dítě, na výcvik asistenčních psů,... Já jednou na jeden takový e-mail ze soucitu odpověděla. A naprosto mi to změnilo život. - Kaya
