Blížily se Vánoce. Svátky shonu a nakupování. Každý se hnal za zlevněným zbožím. Každý sháněl nějaký ten dárek na poslední chvíli. Za okny padal sníh.
Naši zase byli někde ve městě a já jsem měla dům sama pro sebe. V obýváku jsem zapnula rádio, hlasitost jsem vytáhla na maximum a začala jsem si připravovat svou raní kávu. Je zvláštní, jak mě vždy tento krátký rituál uklidňoval. Vzít balení kávy z vrchní poličky. Vytáhnout filtr ze skříňky s kávovarem. Filtr položit na hrníček. Nasypat kávu. Zalít horkou vodou. Na konci vychutnat. S hrnkem té lahodné, kouzelné tekutiny jsem si šla sednout do obýváku. Moje chvilka pohody. Otevřela jsem rozečtenou knihu na stránce se záložkou a začetla jsem se. Po několika kapitolách jsem knihu odložila a rozhodla jsem se jít také jít nakoupit.
Byla jsem už skoro nachystaná. Černé skinny jeany, béžový kabát, černé kotníkové kozačky na klínu... Připadala jsem si dokonale. Bohužel to byl jen pocit. Zrcadlo mě vždy dokonale vyvedlo z omylu.
Crrrrrrrrrrr. Z myšlenek mě vytrhl zvuk domovního zvonku. Za dveřmi stál mladík. Mohlo mu být asi 25. "Zdravím, jmenuju se William. Před dvěma lety jste odpověděla na můj email."
Z ruky mi vypadly klíče. Cože? To jako fakt? Sehnula jsem se pro svazek klíčů, abych si získala nějaký čas na odpověď. "Ano, vzpomínám si." konečně jsem se zmohla na odpověď. "To Norsko, že?" ujišťovala jsem se. Will jen přikývl. "Měla byste čas na kávu? Zvu vás." V podstatě jsem neměla co na práci a pozvání na kávu se neodmítá. Takže jsem souhlasila.
YOU ARE READING
Znáte to. Čas od času vám na e-mail někdo napíše a žádá vás o peníze. Například na nemocné dítě, na výcvik asistenčních psů,... Já jednou na jeden takový e-mail ze soucitu odpověděla. A naprosto mi to změnilo život. - Kaya
