Indiánská krev

Kapitola 1. - Kdo jsem?

Jednoho rána jsem si šla, jako každý den, zaběhat. Ano, moc ráda běhám, jenže dneska mám takový divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Na chvilku zastavuji, abych popadla dech, když se kouknu na oblohu, vidím nad hlavou poletovat orla. To je divný, pomyslím si. Orel a ve městě? To je nějaké zvláštní....říkám si pro sebe. Běžím dále parkem a stále vidím stín toho orla, jakoby mě snad sledoval. "Copak bys rád hochu, nic k jídlu pro tebe nemám, tak proč mě sleduješ?" Zeptám se ho, žádná odpověď však nepřichází. Nečekaně... Jak by taky orel mohl mluvit? Nad tím se trochu zasměji a běžím dál. Orel najednou zmizel a není ani na obloze, ani nikde poblíž, "To je vážně divný, ještě před minutou tam byl". Pomyslím si... No nic, dneska se to asi nedozvím, proč mě ten orel sledoval... Asi se teď vrátím domu a připravím se do školy.

Když přijdu domu, jdu hned do svého pokoje připravit si věci a obléct se do školy. Stále mám před očima toho orla. "Čí byl a proč mě sledoval?" Říkám si pro sebe... Asi bych na to měla přestat teď myslet. Oblékám si černé leginy a bílé tričko, když v tom můj táta ze zdola volá: "Hej Lucy, snídaně!..." S lehkým povzdechem se zvedám k odchodu, když v tom si všimnu orlího péra, který jsem našla v pěti letech, člověk by řekl, že je to obyčejné pírko, ale pro mě má poněkud zvláštní vztah. Nakonec si ho dávám jako ozdobu do vlasů a jdu dolu na snídani.

<Outfit Lucy (Orlího pírka) ve škole>

"Ahoj tati."Usměji se na něj a sedám si ke stolu. "Zvládneš to už sama? Volal mi šéf, abych se ráno zastavil v jeho kanceláři, takže musím jet dřív." Zeptá se mě táta. "Ale jistě. Jako vždycky. Přece nejsem malá holka ne?" Usměji se znovu. "A chceš hodit aspoň do školy?" Zeptá se mě táta. "Dnes to není třeba, půjdu sama". Ujistím ho.
Do pár minut zůstávám doma sama a chystám se do školy. "Ahoj Lucy"Zdraví mě moje nejlepší kamarádka Stacy, "Ahoj Stacy" Odpovím ji s úsměvem. Jdeme spolu po cestě dál, když najednou na obloze opět vidím toho samého orla co ráno. "Zase ty?"..Říkám si pro sebe, ale Stacy na mě pozná, že se něco děje. "To on, od rána mě pořád sleduje. " Odpovím jí a ukážu na orla. Stacy kouká tím směrem: "Ale kdo? Nic tam není." Zeptá se nechápavě. "Jak nic není? Ty ho snad nevidíš?"podivím se. "Vidím, nevidím..není to snad jedno? Pojď a nemysli na to, třeba se ti jen něco zdá." Usměje se na mě. Na to si jen povzdychnu a jdu dál, i když mi to nedá pokoj a na orla stále musím myslet.

Ve škole jsem se omluvila z výuky, protože mi nebylo moc 'dobře' a hlavně jsem potřebovala být chvilku sama. Jdu sama parkem a užívám si slunečného počasí, když si najednou orel sedne na větev stromu přede mnou.
"Proč mě pořád sleduješ a co jsi zač? "Zeptám se ho poněkud vyděšeně. "Nezáleží na tom, kdo jsem já, ale na tom, kdo jsi ty...Orlí pírko. " Odpoví mi. "Cože?! Jak to myslíš a proč mi říkáš 'Orlí pírko'?" Ptám se ho nechápavě.
"To je dlouhé vyprávění, ale je na čase, aby si se vrátila domu Orlí pírko tam, kde si přišla na svět. Jsem Zlatý Orel - tvůj patron a ochránce a taky posel tvého kmene."Odpoví mi orel a já jen nevěřícně koukám. "Před dvanácti lety si spadla při hraní do řeky a ta tě odnesla daleko pryč, od tvého domova. Tvůj otec Orlí Dráp tě hledal několik měsíců, ale bez úspěchu. Teprve před rokem se tvůj otec dozvěděl, že jsi stále naživu a tak jsem dostal za úkol tě najít a přivést domů. " Pokračuje orel. "Proč bych ti měla věřit, že mi říkáš pravdu? Jsi přece pták a ptáci nemluví."Trochu se ohradím. "Koukni se pořádně na to pírko ve vlasech, to není jen obyčejné pírko co někde najdeš, tohle máš již od narození. Díky němu poznáš, kdo skutečně jsi a ukáže ti cestu domu." Vysvětlí a poradí mi orel. Sáhnu si do vlasů pro pírko a pořádně si ho prohlédnu, na prvni pohled se zdá obyčejné, ale když ho namířím proti slunci, tak celé pírko se zlatavě zazáří. "Ale co to..." chci se zeptat orla, ale ten už je pryč.
"Až přijde čas..." Opakuji si cestou domů a pak i u sebe v pokoji tu stejnou větu. "Kdo jsem a proč tu jsem? Proč orel přišel zrovna za mnou? A jak se jmenuji Lucy Peetersová anebo Orlí pírko?" Kladu si spoustu otázek, na které neznám odpovědi. Ale asi mi nezbyde nic jiného, než to zjistit a vydat se do spárů divočiny. V noci se vydám na cestu, přece jenom... mám dobrodružnou krev a jsem holka, která se ničeho nezalekne. "Ale... přeci nemůžu jít do přírody, jako nafrněná fiflena z města. Musím do obchodu a koupit si něco na sebe."Řeknu si pro sebe. "Teprve je ale jedna hodina odpoledne a do noci času víc než dost, takže bych si mohla zajít do města a pak nevím co bych mohla dělat". Řeknu si pro sebe a jdu si dát sprchu, však to může být moje poslední na dlouhou dobu a hlavně pak mám v plánu jít do města. Když vyjdu oblékám si černé džíny s růžovým crop topem a vlasy si nechám rozpuštěné.

<Outfit Lucy při nákupu>

Jakmile se obleču, beru si klíče od domu a vyrážím do ulic Los Angeles. Jdu rovnou do obchodu s oblečením, když najednou potkám Thomase - spolužáka ze školy a taky kluk, který se mi upřímně trochu líbí. "Ahoj Lucy, co ty tady? Já myslel že budeš doma, když ti bylo blbě." Zeptá se mě. Trochu si povzdychnu, proč zrovna on a pak mu s klidem "Už je to lepší a potřebuji si něco koupit na sebe a hlavně jsem chtěla být sama, proto jsem se ve škole omluvila. Odpovím mu pravdivě a usměji se na něj. "Dobře no, ale když to zjistí slečna Marsons, tak by mohlo být zle." řekne Thomas. "Já vím že si to necháš pro sebe a budeš dělat, že jsi mě neviděl." Usměji se něj znovu. "Jak si můžeš být tak jistá?" Zasměje se Tom. "Protože...toto...." udělám k němu dva kroky blíž a políbím ho, "Protože za tohle si to nedovolíš... " Usměju se a i se zasměju, jak zčervenal. "V-v-vážně si udělala to co si udělala?" Zakoktá se. "Asi jo. No nic, už půjdu, tak se měj." Rozloučím se s ním se smíchem a zalezu do prvního obchodu poblíž, aby neviděl jak jsem červená.

Odpoledne jsem si nakoupila nějaké oblečení na sebe, hlavně takové, aby bylo vhodné do přírody. "Ahoj Lucy, kdepak si byla?" Překvapí mě táta, který je doma netradičně brzo. "Ahoj tati, byla jsem si něco koupit na sebe. Nebude ti vadit, když půjdu spát brzy že ne?" Odpovím a usměju se na něj. "Ovšem že nevadí, s mámou jdeme večer pryč a budeme tam nejspíš do zítra." Řekne táta. "Dobře, užijte si to." Řeknu úsměvem a jdu do svého pokoje a jelikož se chci chvilku prospat, tak si hned vlezu do postele, ale ještě než usnu mi přijde zpráva "Ta pusa mě skutečně překvapila, nevím co jsi o tom mám myslet, Tom." "No fakt super, co mu mám teď asi tak na to říct?" Řeknu si pro sebe. "Sice zítra už budu dávno pryč, ale nakonec asi může vědět pravdu.""Ahoj, pravda je taková, že tě miluji, ale bohužel s tebou nemůžu být". Odpovím mu na otázku, netrvá dlouho a následuje odpověď: "Jak to myslíš že se mnou nemůžeš být i když mě miluješ?" "Pravda je, že chci zjistit něco o své minulosti, zjistila jsem totiž, že nejspíš nejsem kdo jsem a proto musím odejít." Odpovím mu a radši si vypnu upozornění. Jsem už dost unavená a chci se ještě chvilku prospal. Zítřek pro mě bude totiž hodně obtížný.

<Zdravím, první kapitola nového příběhu je na světě a naše Lucy Peetersová (as. Orlí pírko) se dozvídá utajenou část svého života. Lucy se rozhodla, že zjistí pravdu. Dokáže ale všechno opustit a vydá se vlastní cestou, nebo její rozhodnutí zvládne někdo znejistit? Zjistí kdo vlastně je a kdo je Zlatý orel? To vše a mnohem víc se dozvíte v příštích částech><Doufám že se vám příběh Orlího pírka bude líbit a budu se snažit přidávat nové kapitoly pravidelně, s pozdravem Fokko33>