Jednodílovky

Famos-Niall Horan

Tuhle jednodílovku bych ráda věnovala mojemu zlatíčku :3 pr tebe úžo :* doufám, že se ti zalíbí i těm co si to přečtou :3 budu ráda, když zanecháte VOTE třeba i skomentem :) pokud budete chtít zapněte si písničku, která je na boku ;) přeji pěkné čtení :3 Berry :*

Být členem nejslavnější skupiny v dnešní době není vždy jednoduché. Cítíte se někdy sám a opuštěn. Je toho hodně a já pomalu nemám čas na své věci. Třeba si najít dívku, o které s ním. Stále nějakou hledám v těch davech fanynek, ale není možnost si s nimi déle popovídat. Ale i přes to vím, že tam někde je a já se dočkám. Hlavní moto života je přeci se nevzdávat. Někdy bolí, když vidím jak je každý s kluků šťastný, protože někoho mají. Když nepočítám Harryho. Teď oficiálně zadaný není, ale známe ho. Nejvíce bolí nadávky, které slýchávám skoro každý den. Dělám, že je mi to jedno, ale koho by to nezabolelo?. Jsem hodně citlivý kluk. Někdy se stane, že mě dokonce fanynka přehlédne. Přejde mě a jde si třeba obejmout Harryho. V tu chvíli jako by mě někdo bodl do srdce. Někdy přemýšlím, že bych skončil, ale na to mám hudbu a skupinu moc rád.

„Nialle, Nialle.“ Řval na mě Harry a já se probral z mých myšlenek. „Teď je tvé sólo.“ Zasmál se a já se vnesl do reality. Někdy se mi stane, že se hodně zamyslím a v tu chvíli nic nevnímám. „Jo, promiň.“ Řekl jsem a uvědomil si, že ani nevím, co zpíváme. „Co teď vlastně zpíváme?“ Zeptal jsem se a všichni se zasmáli tak jsem se přidal. „Little Things. A už nespi.“ Řekl Louis se smíchem a já se usmál. Začal jsem zpívat své sólo a zase myslel, jaký by to bylo najít tu dívku určenou pro mě. Možná moc sním, ale prostě v to věřím. Po zkoušce jsem jel k sobě domů. Kluci šli někam spolu, ale já chtěl být zase sám. Sedl jsem si na gauč, zapnul televizi a jedl pizzu. Zítra nás čeká brzký let do L.A. a na druhý den tam máme mít koncert. Do L.A. jezdím docela rád. Je tam sranda a nenudím se tam. Třeba konečně potkám tu pravou, kdo ví. Tohle si říkám skoro vždy před každým koncertem a zatím nic. Šel jsem docela brzy spát, abych byl ráno fit. Nepříjemný zvuk budíku mě vzbudil ve čtyři hodiny ráno a do hodiny jsem musel být na letišti. Byli tam skoro všichni, ale jako obvykle se nevědělo kde je Zayn. Ale přeci jen dorazil tak tak na čas. Po příletu jsme se šli ubytovat do hotelu a já byl na pokoji s Liamem. Asi po hodině jsme měli rozhovor a pak jsme se šli podívat po L.A. Zase chodit zamaskovaní a s bodigardama. Tohle už asi nikdy neskončí. Všimne si nás jeden fanoušek a najednou je jich stovky. Miluju naše fanoušky, ale někdy bych chtěl zase své soukromý zpátky. Ale byla to má volba. Na pokoji jsem byl zase zamyšlené. Mám zase své přemýšlecí dny. „Nialle? Co se děje?“ Šťouchnul do mě Liam a přisedl si ke mně na gauč. „Nic.“ Mávl jsem rukou a nechtěl to rozebírat. Ale hned jsem věděl, že to nenechá být. Je to přeci Liam. Ale je mu se svěřuji pořád a on mi vždy pomůže. „No tak. Nejsem slepý. Poznám, když tě něco trápí a oba víme, že my to stejně řekneš, tak přestaň dělat caviky a povídej.“ Pronesl Liam a já se nad tím zasmál. „Nic velkého a hlavně nového. Prostě mám své přemýšlecí dny.“ Když jsem to dořekl, díval jsem se zase dopředu. „Jééj, Nialle jednou tu pravou najdeš. Nemusí to být dnes nebo zítra, ale jednou určitě. Někde tam na tebe čeká a bude přenechaná přímo tobě.“ Řekl a mně to zase zlepšilo náladu. Liam ví vždy co říct. „Díky kámo. Ty tvé proslovy mi vždy zvednou náladu.“ Poplácal jsem ho po zádech a Liam se usmál. „Proto jsem tady, ne?“ Mykl rameny a přepnul televizi. Zrovna tam běžel náš rozhovor. Jak mě vždy rozesměje vidět nás v televizi. Kolem jedné ráno jsme se konečně dokopali ke spánku. Ostatní kluci už taky spali. Druhý den nás čekaly přípravy na večerní koncert. Pak nějaké to focení a večer koncert. Blížilo se Little Things a věděl jsem, že na mě zase přijde pláč. A taky že přišel. Rozhlížel jsem se tam do davů ječících fanynek a věřil, že tam někde je. Párkrát mi kvůli menšímu pláči utekl hlas. Ale dopomohl mi Liam, jako obvykle. Po koncertě nás čekala autogramiáda a focení s fanoušky. Na tohle se těším asi vždy nejvíce, když nepočítám zpěv a hraní na kytaru. „Ahoj Nialle. Můžu tě poprosit o autogram a fotku?“ Promluvil na mě jemný dívčí hlas, který mi způsobil husí kůži po celém těle. Zvedl jsem pohled od fotek, na které jsem se podepisoval a spatřil jsem nádhernou bytost. Zadíval jsem se do jejich nádherně modrých očí, které vnesli do jiného světa. „Jistě.“ Po pár vteřinách, kdy jsem byl mimo jsem jí odpověděl. „Můžu se zeptat na jméno?“ Zeptal jsem se a už se chystal na autogram. „Adel.“ Odpověděla tím svým půvabným hlasem. „Pěkné jméno.“ Usmál jsem se a už se podepisoval. „Děkuji.“ Usmála se a ta dívka měla něco v sobě. Cítil jsem to. Že by ta pravá? Že by? Možná. Ale věděl jsem, že jí nemůžu jen tak nechat být. Asi její mamka nás vyfotila a já věděl, že tohle nemůže být konec. „Nialle?“ Zeptala se a věnovala mi svůj nádherný úsměv. „Ano?“ Úsměv jsem jí oplatil. „Jsem ráda, že jsem měla konečně možnost tě vidět na živo. Ty mi vždy zvedneš náladu. Pomáháš mi bojovat a nevzdávat se. Stačí se podívat na tvé videa, fotky a mám úsměv přes celý obličej. A tvého irského hlasu se nemůžu nikdy nabažit. Na tuhle chvíli jsem strašně dlouho čekala. Po třech rocích jsem se té chvíle konečně dočkala, ale první jsem musela překonat překážky v mém životě.“ Řekla svůj delší monolog a mě to hodně hřálo na srdci. „Jaké překážky?“ Zvědavost mi nedala a já se zeptat prostě musel. „Promiň, ale nechce se mi o tom mluvit. Ještě k tomu tady a v téhle situaci. Asi by ses měl vrátit. Na tuhle chvíli budu dlouho vzpomínat.“ Usmála se a já zahlédl slzu, která jí jemně stekla po tváři. Nemůžu jí nechat jít. „Nemusí být poslední.“ Vypadlo ze mě a ona nadzvedla obočí. „Prosím?“ Usmála se přes stékající slzy. „Tahle chvíle. Nemusí být poslední. Rád bych se s tebou ještě někdy setkal, jestli to není blbé.“ Poškrábal jsem se za krkem a byl trochu nervózní. „Jé, moc ráda.“ Řekla s velikým úsměvem. „Dáš mi prosím své telefoní číslo nebo něco?“ Zeptal jsem se s malou nadějí. „Ano.“ Řekla a nadiktovala mi své číslo. Já si ho hned zapsal a pak jí na rozloučenou obejmul. Ta dívka je výjimečná. To musel poznat každý. Vrátil jsem se zpět na své místo a pokračoval v podpisování. Měl jsem jí pořád v hlavě. Ten její hlas, pohled. Něco jsem při ní cítil. Doufám, že to není jen omyl a zase z toho nic nebude. Když jsme přijeli zpět na hotel, šel jsem si hned lehnout. Ráno jsem jí napsal zprávu, jestli by jsme se mohli odpoledne setkat. Odpověděla, že ano a domluvili jsme se, že jí vyzvednu u jejího baráku. Napsala mi adresu a ve dvě hodiny jsem vyrazil. Čekala už před svým domem a vypadala nádherně. Jinak věk jsem jí typoval 17-18. Vysedl jsem z taxíku a otevřel jí dveře. „Ahoj, rád tě vidím.“ Usmál jsem se na ní a už byla u dveří. „Ahoj, já tebe taky.“ Usmála se nazpět a já si nasedl hned po ní. „Jak se dnes máš?“ Zeptal jsem se. „Dobře, co ty?“ Usmála se na mě a já na ní. „Teď se mám skvěle.“ Podíval jsem se jí hluboko do očí a nevím, co říkali. Nedokázal jsem je rozluštit. „Kam pojedeme?“ Zeptala se. „Napadlo mě kino, co ty na to?“