Jednodílovky

Birth - Liam Payne

Další jednodílovka tentorktá s Liamem :3 Tuhle bych ráda věnovala darrystylic, doufám že se ti bude líbit i těm co si to přečtou :3 budu ráda, když po zalíbení zanecháte VOTE třeba i s komentem, ať vím jak se jednodílovka zalíbila :3 chci jen poděkovat těm, co mají mé jednodílovky rádi a to VOTE i s tím komentem zanechají :3 strašně si toho cením :) PS: pokud budete chtít, zapěnte si písničku, která je na boku a písmo kurzívou je pohled Liama :) přeji pěkné čtení, Berry :*

Pozitivní. Dívala jsem se na těhotenský test a doufala, že se mi to jen zdá. Zkusila jsem to už po druhé a stále pozitivní. Co teď? Jsem ztracená. Sjela jsem po zdi až na zem a nevěděla, co dělat. Je mi 17 let a sex jsem měla po prvé. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo je to říct jemu. Liamovi. Chodíme spolu přes rok a nikam jsme nespěchali. Ani ve snu mě nenapadlo, že mě mé po prvé dovede do těchto problémů. Tady je důkaz, že se na kondomy nedá vždy spoléhat. Vytáhla jsem si mobil z kapsy a hned vytočila jeho číslo. „Liame?“ Hned jsem se mu rozbrečela do telefonu. Měla jsem to štěstí, že jsem byla sama doma. „Lásko, stalo se něco?“ Starostlivě se ptal. „Prosím dojeď. Teď hned, prosím.“ Sotva jsem mluvila. „Dobře, už jedu.“ Típl to a já zůstala v koupelně. Za chvíli jsem slyšela zvonek ode dveří. „Jdi dovnitř a do koupelny.“ Napsala jsem mu zprávu a za chvíli jsem slyšela jeho kroky. Když mě zahlédl, doběhl ke mně. „Lásko, co se stalo?“ Hladil mě po vlasech a já jsem mu ukázala pozitivní test. „Do prdele.“ Řekl a chytil se za hlavu. „Ví to už rodiče?“ Zatřepala jsem hlavou, že ne. Oba jsme věděli, jak na tom jsem. „Musíš jim to dnes říct. Budeš muset na potrat.“ Řekl a já opřela hlavu o zeď. „Ne. Vždy jsem byla proti potratům, neudělám to.“ Utřela jsem si slzy a Liamovi jedna taky stekla. „Ale ty musíš.“ Řekl a já se konečně zvedla ze země. Šla jsem do obýváku a on šel hned za mnou. „Nemusím.“ Odpověděla jsem mu, když jsem si sedala na gauč. Liam mě následoval, jako můj ocásek. „Jasmine, ale oba víme, jak na tom jsi. Porod by si nezvládla.“ Chytil mě za ruku a prstem mi přejížděl po dlani. „Nezabiju dítě. Já už toho zažila dost a třeba to zvládnu.“ Liam začal kroutit hlavou ze strany na stranu. „Však počkej. Řekni to rodičům, ti s tebou pojedou k doktorovi a ten ti poví, to co už ti jednou říkal.“ Další slza na seznamu stekla po mém líčku. „Stejně si budu stát za svým.“ Odfrkla jsem. „V tomhle nebuď tvrdohlavá.“ Řekl a já si hlavu opřela o jeho rameno. Za chvíli jsem slyšela rány od dveří auta. Rodiče jsou doma. Do háje. „Jsou doma.“ Šeptla jsem. „Řekni jim to.“ Usmál se a na povzbuzení mě políbil. Asi po třech minutách rodiče stáli v obýváku a hned poznali, že se něco děje. „Co se stalo?“ Starostlivě se zeptala mamka. „Já..Já..“ Zakoktala jsem se. Strach ovládl mé tělo. „Jsem těhotná.“ Šeptla jsem a sklopila pohled. „Cože?“ Zeptal se taťka se zvýšeným hlasem. „Pane, my to neplánovali. Měli jsme ochranu, ale není vždy stoprocentní.“ Postavil se za mě Liam. Viděl, že na to nemám sílu. „Musíme jet k doktorovi.“ Řekla mamka a šla mě obejmout. „Nepůjdu na potrat.“ Řekla jsem. „Zlatíčko, tvůj stav by ti porod nedovolil. Nepřežila by si.“ Hladila mě po vlasech a poté se vypravili i s Liamem do nemocnice. Liam seděl se mnou vzadu auta a držel mě za ruku. V nemocnici nebylo moc lidí, tak jsem za chvíli přišla na řadu. Šel tam se mnou Liam a mamka. Doktor mi udělal vyšetření a pak pronesl, to co čekal každý. „Slečno Jasmine. Jak už jsem jednou říkal. Se svým srdcem na tom nejste moc dobře. Je jen malá možnost, že by jste porod zvládla. Ještě v tomhle věku. K přežití je asi tak 1%. Vaše srdce by selhalo. Velmi vám doporučuju potrat, dokonce tohoto týdne.“ Liam, jako má opora mě hned objal. Mamka s doktorem, ještě něco probrala a pak jsme jeli zpět domů. „Zlato, na ten potrat musíš. Nemůžu, nedokázal bych to dítě vychovávat bez tebe.“ Pronášel Liam u mě v pokoji. Chtěla jsem to probrat s ním o samotě. „Doktor říkal, že to jedno procento tam je. Nevzdám to. Nepůjdu na potrat.“ Stála jsem si stále za svým. Pokud jste nepochopili z výkladu od doktora, tak mám velmi slabé srdce. Byla jsem už na několika operací a nátlak jako je porod by mé srdce asi nezvládlo. Ale já vždy stála oproti potratům. Nedokážu zabít dítě. Každý jednou umřeme a mé srdce by mi dlouhý život stejně nedovolil. „Liame, zvládnul by si to. Mé srdce mi dlouhý život stejně nedovolí. Chci, abych to dítě donosila. Třeba to zvládnu. Třeba přežiju. Jsme dost silná. Spolu to zvládneme.“ Chytila jsem ho za ruce a brečela. On své slzy taky neudržel. „Prosím.“ Dodala jsem šeptem. „Jasmine.“ Utřela jsem mu slzy z pravého líčka. „Musíme být silní. Jen prosím o podporu. Nerozmluvíš mi to.“ Řekla jsem a on mi padl do náruče. „U mě máš vždy podporu, jen nechci, aby ses rozhodla takhle. Taky bych rád naše dítě, ale ne v téhle situaci. Ale pokud se takhle vážně rozhodneš. Budu tu vždy pro tebe.“ Přes slzy jsem se usmála a vlepila mu pusu. „Jdu to říct rodičům.“ Zvedla jsem se z postele a on šel zase jako má opora. Řekla jsem jí to a po hodině rozmlouvání konečně pochopili, že mi to nerozmluví. Druhý den jsme jeli za doktorem. Taky mi to chtěl vymluvit, ale nepovedlo se mu to. Tedy na to přistoupil a fascinovalo ho, že jsem tak silná a jdu do toho. Začali měsíce hodně veliké péče a já jen odpočívala. Asi po sedmi měsících jsem byla vysílená. Byla jsem bez sil, i když jsem jedla, co nejvíc to šlo. Mé srdce sláblo, ale má vůle ne. Nevzdávala jsem se. Sem tam mě vzal Liam na procházku a vyšli jsme si někdy. Ale ne na dlouho. Byla jsem bledá a tělo jsem měla trochu pohublé. Po osmi měsících jsem se skoro nezvedala z postele. Neměla jsem na to sílu. Liam byl stále se mnou. Odmítal jít ode mě pryč. Své slzy, které mu často stékávaly chtěl utajit, ale nevyšlo mu to. „Zlato? Půjdeš se mnou prosím na záchod?“ Poprosila jsem Liama, který si četl nějaké noviny. „Samozřejmě.“ Odbytě řekl a noviny položil na stůl. Pomohl mi se zvednout a spolu jsme šly na záchod. Před záchodem jsem se zastavila. Voda. „Liame.“ Zastavila jsem ho. „Praskla mi voda.“ O měsíc dříve. „Cože?“ Řekl se strachem v očích. „Je to tady.“ Zvýšila jsem hlas, protože jsem měla nervy. „Vždyť máš rodit až za měsíc.“ Začala jsem zrychleně dýchat a bolest mi začala vystřelovat do břicha. „Jo, ale je to tady teď. Odvez mě do nemocnice.“ Nervózně jsem řekla a on volal přes celý barák na rodiče. Ti hned doběhli ke mně a pomohli mi do auta. V nemocnici jsem šla hned na porodní sál. Liam tam byl se mnou a držel mě za ruku. „Zalto, pamatuj si, že tě miluju a ať se stane cokoliv, budu s tebou.“ Byly má poslední slova, než to všechno začalo. Než začal veliký porod a ztráta sil. Bylo to k nevydržení. Neměla jsem sílu, ale stále jsem se nevzdávala. Jen zrychleně dýchat a tlačit. Byla má jediná myšlenka. Po dlouhém mučení a vyčerpání mých sil jsem viděla mého potomka. Byla to holčička. Ano, na pohlaví jsme se dopředu neptali. Hned potom jsem, ale viděla tmu. Cítila bezmoc a ztrátu mého života.

Holčička. Je to holka. Jasmine mě celý porod pevně držela od bolesti. Pohled na to jak se trápí, jak jí ubývají síly, mě zabíjel. Každou minutu mi může odejít žena, kterou miluju nejvíce na světě. Nezvládl bych takovou ztrátu. Nejsem nadšený z jejího rozhodnutí, ale nerozmluvil by jí to už nikdo. Ale hlavně, co potřebovala, byla podpora. Já jí tu podporu dal, ale nezvládl bych se o to dítě starat sám. Sám bez ní.  Nemůže mi odejít. Je dost silná, věřím jí. „Sakra, selhala.“ Řekl doktor a hned začala záchrana jejího života. Sestřička naší holčičku někde odnesla a mě se v tu chvíli navalily tuny slz. Nedržel jsem je v sobě. „Nemůžeš mě opustit.“ Šeptl jsem a sestřička mě odsunula dál. „Musíte teď pryč.“ Řekla mi a já nemohl odejít, musel jsem zůstat při ní. „Ne, nemůžu.“ Řek jsem a setřel si slzy. Sestřička už se o mě nestarala a nechala mě tam. Stál jsem od nich dál a celé to sledoval. Nemůže, nemůže odejít. Pohled na její bezmocné tělo mě zabíjel. Zabíjela mě ta myšlenka, že jí nezachrání. Že její srdce nenaskočí zpátky. Že už jí nikdy nepolíbím, nepodívám se do jejich nádherně modrých očích. Do budoucna jsme už pomalu začali plánovat. Nechci tohle nezažít. Nezažít to s ní. Chci, aby umřela na stáří. Ne na selhání srdce. Musí bojovat. „Jasmine, to dáš.“ Šeptl jsem a náhle přístroj, který měla napojený na srdce začal pípat. „Je zpátky.“ Řekla sestřička a mně se přes obličej nanesl široký úsměv. Své nádherné oči se poté hned otevřely. Byla zpět! Teď slzy smutku se proměnily na slzy štěstí a radosti. Ona to zvládla. „Bože Jasmine.“ Řekl jsem a běžel jí zase chytit za ruku. Dal jsem jí pusu na čelo, ale sestřička mě zase odtahovala. „Promiňte, ale teď už vážně musíte. Za chvíli vás k ní pustíme.“ Řekla a já tentokrát šel. Sedl jsem si do čekárny, kde byli i její rodiče a za chvíli za mnou přišel doktor. „Tak co? Jak je na tom?“ Vychrlil jsem hned na něj. „Povedlo se nám jí zachránit, ale stále není vyhráno. Teď jí nic nesmí stresovat nebo vynervovat. Proto její dítě bude na jiném pokoji. Musí mít naprostý klid. Mohlo by jí něco málo rozptýlit a její srdce by mohlo zase selhat. Vyhráno bude po pár dnech.“ Její rodiče se ke mně připojili a poslouchali zároveň se mnou. „Můžu za ní?“ Byla má největší otázka. „Ano, ale jen jeden člověk a na chvíli. Vážně na chvíli.“ Kladl důraz „na chvíli“. Přikývl jsem a její rodiče mě ta pustili. Šel jsem za ní na pokoj. Ležela tam bez sil. „Liame?“ Ptala se zavřenými oči. „Ano, lásko?“ Ptal jsem se šeptem. „Jsme tak unavená.“ Sotva mluvila. „Já vím. Odpočívej. Jen jsem ti chtěl říct, že jsem na tebe pyšný.“ Šeptl jsem a políbil jí na čelo. Už se nedostavila žádná odpověď. Spala. Pohladil jsem jí, ještě po ruce a odešel potichu z pokoje. Sestřička mě pak dovedla za naší holčičkou. Vybral jsem jméno po její mamince. Tak že Jasmine. Po té nejsilnější ženě, kterou neuvěřitelně miluju. U malé Jasminky byly rodiče a hned mi jí předali. Byla tak drobná a nádherná. Nejhezčí pocit, když vás chytne za palec. Další mé štěstí bylo na světě. Teď jen, aby Jasmine byla i nadále silná. Uběhl týden a já měl Jasminku doma. Jasmine se zlepšovala. Byla už mimo nebezpečí. Řeknu vám, byl to nádherný pocit se dozvědět, že už se nemůže nic stát. Ale musela být ještě týden v nemocnici. Když jsem jí mohl konečně dovézt domů. Byla šťastná, už skoro plná sil, měla barvu. Dokonalá jako vždy. Pro mě se stala nejsilnější člověk na světě. Zvládla to a já nelituju toho, že jsme jí to nevymluvili. Ale je pravda, že jí to stejně trochu sil stálo. Pro mě je, ale hlavní ať ještě žije spolu s námi. Naše plány jsme začaly pomalu uskutečňovat. Bydlíme už spolu a rodinu už máme založenou. Jsem rád, že mám obě pohromadě a nikdy bych se jich nevzdal a není nic hezčího, než vidět milovaného člověka šťástného..