Assassin's creed Black flag

2.

Ale kde jsem vlastně byl?
Caroline.
Chtěla bys vědět,
jak jsem se sní seznámil.
No,
to je takřikajíc dlouhý příběh.
Velmi dlouhý příběh.
To musím jít mnohem dál do munulosti,
do doby,
kdy jsem choval ovce  a neměl nejmenší tušení o Assassinech a Templářích,
o Černovousovi a Benjaminu Hornigoldovi,
o Nassau nebo Observatoři,
a možná bych se o nich ani nedozvěděl,
nebýt náhodného setkání v Auld Shillelagh jednoho horkého letního dne roku 1711.
Pravda je,
že jsem býval mladý buřič a rád jsem si přihnul,
pití mě ale dostalo do nejednoho maléru.
Těch...... incidentů bylo ve skutečnosti docela hodně a já na ně nebyl právě pyšný.
Ale to je břímě,
které musíš nést,
když příliš miluješ chlast.
Spíše je vzácné najít pijama s čistým svědomím.
Většinu z nás nejednou napadlo,
že bychom pití pověsili na hřebík,
napravili se,
a dokonce se obrátili k Bohu nebo se ze sebe pokusili něco udělat.
Pak ale přišlo poledne a my věděli,
že pro naši hlavu bude nejlepší dát si další drink,
a tak jsme zamířili zase do hospody.
Mluvím tu o hospodách v Bristolu,
na jihozápadním pobřeží naší matičky Anglie,
kde jsme byli zvyklí na kruté zimy a nádherná léta,
a toho roku,
toho konkrétního roku,
kdy jsem se s ní seznámil,
roku 1711,
jak jsem řekl,
mi bylo teprve 17let.
A ano - ano,
byl jsem opilý,
když se to stalo.
Dalo by se říct,
že v těch dobách jsem byl namol dost často.
Možná.....no,
nepřehánějme,
nechci,
aby sis o mně udělala špatný obrázek. Ale asi polovinu času.
Možná i častěji.
Domovem mi byl okraj vesnice Hatherton 7 mil od Bristolu.
Měli jsme malou usedlost,
kde jsme chovali ovce.
Otcovy zájmy se soustředily na dobytek.
Bylo tomu tak vždycky a díky mně se nemusel věnovat tomu,
co nejvíce nesnášel,
a to cestám do města se zbožím,
handrkování s obchodníky a kupci,
smlouvání a uzavírání smluv.
Od chvíle,
kdy jsem byl dost starý na to,
abych pohlédl nažemu obchodnímu společníkovi do očí a jednal s ním jako se sobě eovným,
jsem měl tyto věci na starost já.
Otec se jmenoval Bernard.
Matka Linette.
Pocházeli ze Swansea,
když mi bylo 10 let,
přestěhovali se do West Country.
Pořád jsme mluvili s valašským přízvukem.
Dvakrát mi nevadilo,
že jsme díky němu byli jiní.
Ovce jsem choval,
nebyl jsem jednou z nich.
Otec s matkou mi vždy říkali,
že mám pěkně proříznutou pusu,
a hlavně matka tvrdila,
že jsem pohledný mladík a dokázal bych vyměnit z jalové krávy tele,
což byla pravda,
pokud to tak smím říct,
uměl jsem to zvlášť s dámami.
Řeknu to takhle:
Větší úspěchy jsem slavil se ženami kupců než se samotnými kupci.
Můj denní režim je závisel na roční době.
Od ledna do května,
během období vrhů a nejrušnější části roku,
jsem už za úsvitu musel bez ohledu na kocovinu do stodoly podívat se,
jestli některá ovce nevrhla jehně.
Pokud ano,
odvedli jsme je do jedné z menších stodol a umístili do kotce,
do malé ohrádky,
kde se jich ujal otec,
zatímco já čistil a znovu plnil koryta,
měnil podestýlku a vodu a matka pečlivě zapisovala nové přírůstky do knihy.
Já téhdy ještě neuměl psát.
Teď už to ovšem umím,
naučila mě to Caroline,
a taky spoustu dalších věcí,
které ze mě udělaly muže,
ale tehdy jsem to ještě neuměl,
takže tato povinnost padala na matku,
jejíž písmo bylo sotva čitelné,
stačilo ale na vedení záznamů.
Milovali práci spolu,
matka a otec.
Což byl další z důvodů,
proč se otci líbilo,
že do města jezdím já.
On a moje matka - zdálo se mi,
jako by byli srostlí.
Nikdy jsem nepoznal 2 lidi,
kteří by  byli víc zamilovaní,
a přitom cítili menší potřebu dávat to otevřeně na jevo.
Bylo zjevné,
že drží jeden druhého naživu.
Pohled na ně hřál u srdce.
Na podzim jsme vyhnali s ovcemi na pastvu i berany,
aby se mohli pustit do práce a zplodit potomky pro další jaro.
Museli jsme se taky postarat o pole,
postavit a opravit ploty a zdi.
V zimě,
když bylo hodně špatné počasí,
jsme vzali ovce do stodol,
udržovali je v bezpečí a v teple,
připravené na leden a začatek období vrhů.
Já měl ale nejraději léto.
Dobu stříhání.
Většinu práce odvedli matka a otec,
já jezdil často do města,
ale ne s masem,
nýbrž s vozem plným vlny.
V létě,
kdy jsem měl nejvíce příležitostí,
jsem stále častěji navštěvoval místní hospody.
Dalo by se říct,
že jsem se tam stal docela známím,
ve svém dlouhém kabátci,
spodkách,
bílých punčochách a trochu omšelém třírohém klobouku,
který jsem rád považoval za své poznávací znamení,
protože podle matky dokonale ladil s mými vlasy (které neustále potřebovaly ostříhat,
měly ale zvláště pískově žlutou barvu,
pokud se takto můžu chválit).
Právě v hospodě jsem zjistil,
že když si dám v poledne pár piv,
jsem jsem ještě výřečnější.
Chlast už stejně působí,že??
Uvolňuje jazyk,
zábrany ,
morálku....
Ne že bych jako střízlivý byl nějaká stydlivka nebo samotář,
pivo mi ale dodalo ještě víc kuráže.
To jsem si aspoň v tu dobu namlouval.
Zisk z obchodů,
který jsem díky pivem vytříbenému smlouvání nabyl,
přece jen víc než pokryl náklady,
které jsem na pivo vynaložil.
To jsem si aspoň v tu dobu namlouval.
Ale bylo tu ještě něco víc,
nejen pošetilá představa,
že opilý Edward,
a to stav mé mysli.
Pravda byla,
že jsem si myslel,
že jsem jiný.
Ne,věděl jsem,
že jsem jiný.
Někdy,když jsem v noci nemohl spát,
jsem cítil,
že pohlížím na svět vlastním způsobem.
Teď už vím proč,
tehdy jsem to ale nedokázal popsat jinak,
než že jsem se cítil jiný.
A právě proto,
anebo navzdory tomu,
jsem se rozhodl,
že nechci celý život jen chovat ovce.
Pochopil jsem to hned první den,
kdy jsem začal na farmě doopravdy pracovat,
kdy jsem začal na farmě doopravdy pracovat,
kdy jsem přestal být dítětem.
Pohlédl jsem na sebe,
pak na otce,
a pochopil jsem,
že až se vrátím domů,
budu snít o budoucnosti,
v níž se poplavím po širých mořích.
Ale nebyla to moje budoucnost,
já strávím zbytek života chovem ovcí a prací pro otce,
ožením se s místní dívkou,
zplodím syny a naučím je chovat ovce jako jejich otec a dědeček před nimi.
Viděl jsem celý svůj život před sebou,
rozložený jako pracovní oděv na posteli,
a místo abych cítil vřelý nával spokojenosti a štěstí,
jímala mě hrůza.
Takže pravda byla,
a jinak se to nedá říct,
omlouvám se,
otče,
a bůch žehnej tvoji duši,
že jsem svoji práci nenáviděl.
A po několika pivech jsem ji prostě nenáviděl míň,
to je vše.
Utápěl jsem své nemožné sny v chlastu?
Patrně ano.
V té době jsem o tom neuvažoval.
Věděl jsem jen to,
že mi jako prašivá kočka dřepěl na rameni hnisající odpor k tomu,
jakým směrem se můj život ubírá---
anebo ještě hůř,
k tomu,
cose ze mě stalo.
Asi jsem se svými pocity dvakrát netajil.
Asi jsem ostatním pijanům dával jasně najevo,
že mě v životě čekají lepší věci.
Co můžu říct??
Byl jsem mladý,
arogantní ožrala.
I v nejlepších je to smrtící kombinace,
a tohle rozhodně nebyly nejlepší doby.
Myslíš si,
že jsi lepší než my ostatní,
co??
Slýchával jsem to často.
Přinejmenším různé variace na toto téma.
Asi by bývalo diplomatičtější to popřít,
já to ale neudělal,
a proto jsem se ocitl v pěkné řádce rvaček.
Možná jsem chtěl dokázat,
že jsem ve všech ohledech lepší,
dokonce i v bitce.
Možná jsem se svým vlastním způsobem snažil dělat čest svému jménu.
Byl jsem opilec.
Svůdník.
Arogantní.
Nespolehlivý.
Ale nebyl jsem zbabělec.
To ne.
Nikdy jsem nevycouval z boje.
V létě dosáhla má nezodpovědnost vrcholu.
Byl jsem nejnalitější bouřlivák a největší osina v zadku.
Na druhou stranu bych ale nikdy neodmítl pomoct mladé dámě v nesnázích.