,,Díky. To by mi dost pomohlo." Vykročila jsem a on se mnou srovnal krok. ,,A jeětě něco," řekl. ,,Ano?" ,,Určitě vás nebudu muset poučovat ohledně chování na hřbitově, ale jsou zde jistá opatření, která je třeba v případě hřbitova tak starého, jak je Dubový háj, dodržovat. Nechtěli bychom bezděky znesvětit místo posledního odpočinku. A doktorka Ashbyová povídala něco o neoznačených hrobech." ,,Jak jste sám řekl, jedná se o starý hřbitov. Jedna ze sekcí pochází z období ještě před občanskou válkou. Není divu, že se po takové době některé náhrobky přesouvají anebo se úplně ztratí." ,,Když se stane něco takového, jak lokalizujete hroby?" ,,Způsobů je bezpočet. Záleží na tom, jestli zde hrají roli náklady. Máte k dispozici radar, měrný odpor, vodivost, magnetometrii. Přednost se dává různým metodám dálkového snímání, protože nejsou invazní. Například vyhledávání hrobů virgulí." ,,Virgulí... Jako když proutkař pátrá po vodě?" Z hlasu mu čišela skepse. ,,Ano, je to týž princip. K určení polohy hrobu se užívá proutek ve tveru písmene ypsilon anebo někdy kyvadlo. Ve věděckých kruzích se sice tahle metoda tvrdě kritizuje, ale věřte mi nebo ne, já viděla na vlastní oči, ža funguje." ,,Budu vám věřit." Odmlčel se. ,,Doktorka Ashbyová povídala, že jste hotová s předběžným mapováním, a tak předpokládám, že už jste nějakým způsobem hroby lokalizovala." ,,Ze strany doktorky Ashbyové je to přehnaný optimismus. Než zjistím, kde jsou všechna těla pohřbená, čeká mě ještě spousta práce, abych tak řekla." Ten chabý vtip ho nepobavil. ,,Ale obecnou představu už přece máte, ne?" Cosi v jeho hlase mě znepokojilo, a tak jsem zastavila, abych se na něj mohla podívat. Předtím se mi zdálo, že jeho temný vzhled v sobě skrývá cosi z padlého anděla, jenomže teď mi ten člověk připadal jen umíněný a neodbytný. ,,Proč mám dojem, že po mně chcete víc než jen kopii mé mapy?" ,,Kdybychom měli během exhumace k dispozici odborného konzultanta, ušetřilo by nám to fůru času a snad i pár nepříjemných reakcí ze strany veřejnosti. Samozřejmě vám za váš čas zaplatíme." ,,Protože máte co dočinění se starým hrobem, navrhuji, abyste se obrátili na státní archeoložku. Jmenuje se Temple Leeová. Pracovala jsem pro ni. Budete v dobrých rukou." ,,Dostat sem dnes večer někoho z Columbie by bylo opravdu náročné, a jak už jsem říkal, do rána to nepočká. Hodiny začali odtikávat v tu minutu, kdy bylo tělo nalezeno. Čím dřív zjistíme identitu, tím větší máme naději na úspěch vyřešení případu. Doktorka Ashbyová se zřejmě domnívá, že vaše odborná způsobilost výbor uklidní." ,,Jaký výbor?" ,,Místní památkáře, členy hostorického spolku, prominentní absolventy. Pokud v téhle záležitosti nebudeme postupovat přesně podle pravidel, mají dost velký vliv, aby spustili pěkný rámus. Vy znáte ten hřbitov i pravidla. Nemusíte dělat nic jiného než dohlížet, abychom někomu nešlápli na kuří oko. Mravenčí práce veškerá žádná." Tentokrát jsem jeho slabý úsměv postřehla. ,,To je všecko?" ,,Ano." Přelétl očima vodu. ,,Jakmile se zvedne mlha, dá se nejspíše zase do deště. Je třeba tu věc odbýt co nejrychleji." Odbýt tu věc... Jak zlověstný slovní obrat! ,,Jak jsem řekl, zaplatíme vám." ,,O to nejde." Nelíbila se mi představa, že bych se po setmění vydala do Dubového háje, ale zároveň jsem nenacházela způsob, jak odmítnout. Kromě toho, že to byla moje občanská povinost, v současné době měla Camilla Ashbyová na povel moje finance, takže bylo v mém zájmu udržovat ji v přívětivém rozpoložení. ,,Na něco takového sice nejsem oblečená, ale pokud jste toho názoru, že bych vám mohla nějak pomoct..." ,,Jsem. Pojďme pro ty fotky a vyrazíme rovnou na hřbitov." Chytil mě za rukáv, jako by mě chtěl popohnat, než si to rozmyslím. Jeho dotek vyzařoval zvláštní magnetismus. Současně mě přitahoval i odpuzoval, a když jsem se od něj odtáhla, přistihla jsem se, že z paměti lovím otcovo pravidlo číslo tř a v duchu si jej opakuju jako mantru: Nikdy se nedruž s těmi, koho duchové pronásledují. Nikdy se nedruž s těmi, koho duchové pronásledují. ,,Jestli vám to nevadí, radši bych jela svým autem." Zatímco jsme pokračovali v chůzi po vlnolamu, vrhl na mě postraní pohled. ,,Jak si přejete. Je to na vás." Když jsme kráčeli mlhou zpátky, mlčeli jsme a světla z domů ve východní zátoce tlumeně ozařovala dětského ducha, visícího ve vzduchu mezi námi. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se holčičky nedotýkala. A abych nepohlédla dolů, když jsem ucítila, jak se mi její ruka studeně otřela o stehno. Žena se držela za námi. Bylo mi divně, že z nich dvou se chová dominantně to dítě, a znovu jsem zapřemýšlela o jejich vztahu k Devlinovi. Jak dlouho už ho pronásledují? Tuší, že tady jsou? Zakouší pocit chladu, vlny elektrických výbojů, nevysvětlitelný hluk uprostřed noci? Uvědomil si někdy, že z něj pomaloučku odčerpávají energii? Bytostné energii vyzařující z jeho těla by duchové těžko odolali. Zcela imunní jsem vůčí ní nebyla dokonce ani já. Když jsme vstoupili do světelného kruhu pouliční lampy, kradmo jsem se po něm podívala znovu. Světlo jako by duchy zapudilo, a když se ztratili, před očima se mi mihl prchavý obraz vitálního muže - nic víc než stín -, jímž kdysi John Devlin býval. Naklonil hlavu na stranu; mého zkoumavého pohledu si všímal stejně málo jako těch dvou nadpřirozených bytostí. Zpočátku jsem myslela, že naslouchá kvílení mlhového rohu v dálce, ale pak mi to došlo, že zvuk, jenž upoutal jeho pozornost, se ozývá z větší blízkosti. Autoalarm! ,,Kde parkujete?" zeptal se mě. ,,No... támhle." Ukázala jsem směrem, odkud tak naléhavě zněl alarm. Chvátali jsme přes mokré parkoviště, a když jsme obcházeli řadu vozů, nervózně jsem ji přelétla očima a zadívala se na svoje stříbrné SUV, které stálo pod bezpečnostní lampou, kde jsem ho nechala. Zadní dveře byly pootevřené a na vlhké dlažbě se zaleskly skleněné střepy. ,,To je moje!" Vyrazila jsem k autu. Chytil mě za paži. ,,Počkat..." O několik řad dál se rozeřval motor. ,,Zůstaňte tady!" nařídil mi. ,,A na nic nesahejte." když se proplétala mezi blyštícími se automobily, sledovala jsem ho až do chvíle, kdy mi zmizel z očí a zvuk jeho kroků utichl. Pak jsem došla k otevřeným zadním dveřím svého vozu a nakoukla dovnitř. Laptop i fotoaparát jsem naštěstí nechala doma a telefon a peněženku jsem měla u sebe. Zdálo se, že chybí jedině moje aktovka. Zvuk motoru se blížil a já se rychle rozhlédla zrovna v okamžiku, když se z poza rohu vynořilo černé auto. Reflektory mě šlehly do obličeje; na zlomek vteřiny jsem strnula. Pak mi tělem projel nával adrenalinu a já sebou hodila do mezery mezi svým a sousedním vozidlem, načež černé auto prosvištělo kolem. Když jsem se sbírala z dláždění, z mlhy se vynořil Devlin. ,,Jste v pořádku? Nesrazil vás?" Znělo to starostlivě, ale v jeho tmavých očích se blýskalo vzrušení z lovu. ,,Ne, jsem v pohodě. Jen mě trochu polekal -" To už pádil pryč, bral to zkratkami mezi zaparkovanými auty v marné snaze odříznout viníkovi cestu dřív, než stihne ujet. Když řidič dupl na plyn a zprudka zabočil z parkoviště na ulici, zaslechla jsem kvílení motoru a svist pneumatik. Jak jsem měla předrážděnou fantazii i nervy, napůl jsem očekávala, že uslyším výstřely, ale poté, co zvuk motoru zeslábl docela, všude zavládlo ticho. Devlin ke mně doklusal, telefon přimáčknutý k uchu. Kvapně hovořil, chvilku nasloucha, pak zavěsil. ,,Zahlédla jste toho řidiče?" otázal se. ,,Ne, bohužel. Seběhlo se to příliš rychle. Co vy?" ,,Nedostal jsem se k němu dost blízko. Ani poznávací značku jsem nerozeznal." ,,Takže ho asi těžko vystopujete, co? A já budu mít na krku celou škodu." Zoufale jsem obhlížela rozbité okénko. Než se obrátil k mému autu, upřel na mě zvláštní pohled. ,,Dokážete říct, jestli se vám něco ztratilo?" ,,Moje aktovka je pryč." ,,Ta byla v kufru?" ,,Ano" ,,Byla normálně vidět?" ,,Ani ne. Zastrčila jsem ji za zadní sedadlo. Abyste ji viděl, musel byste nakouknout oknem dovnitř." ,,Viděl vás někdo, jak ji tam dáváte?" Asi minutu jsem přemýšlela, pak jsem pokrčila rameny. ,,Možné to je. Odpoledne jsem strávila v univerzitní knihovně, takže hádám, že někdo mohl zahlédnou, jak ji tam při odjezdu strkám." ,,Jela jste rovnou sem?" ,,Ne. Nejdřív jsem jela domů vysprchovat a převléknout." ,,Brala jste si aktovku s sebou do restaurace?" ,,Nechala jsem ji v autě. Ani doma jsem ji nevyndávala. Není v ní nic cenného. Jen veci, co potřebuju k práci." ,,Jako fotky z Dubového háje?" Po pravdě řečeno, takhle daleko jsem se v úvahách ještě nedostala. Řekla bych, že moje instinkty související s reálným světem vážně zakrněly v důsledku mé samotářské profese a zájmů. ,,Nechcete naznačit, že tohle nějak souvisí s tím tělem nalezeným na hřbitově, že ne?" Neodpověděl. ,,Říkáte, že máte kopie těch fotografií?" ,,Samozřejmě. Digitální snímky si vždycky ukládám na web. Už se mi příliš často zhroutil počítač, než abych to nechávala náhodě." Začínal na mě doléhat šok a moje znepokojení mělo pramálo společného s duchy Johna Devlina. Už jsem je beztak neviděla. Jako by je negativní energie obtékající moje auto zahnala hlouběji do stínů. Anebo se stáhli zpátky za závoj. Ať už byl důvod jakýkoliv, stejně jsem věděla, že se nakonec vrátí. Zpátky je přivábí jeho teplo, protože bez něj nedokážou existovat dlouho. Objala jsem si pažemi tělo a rozechvěla jsem se. ,,Co bych měla dělat?" ,,Dáme vám policejní zprávu a můžete sepsat hlášení s pojišťovnou." ,,Ne, já myslela... Jestli tohle nějak souvisí stou vraždou, pak vrah ví, kdo jsem. A jestli to vloupání provedl proto, aby se dostal k fotkám, brzo mu dojde, že mám kopie." ,,Pak bychom ho měli dopadnout co nejdřív," řekl John Devlin.
