unspoken words✔️

34. luční kvítí

15 nepřijatých hovorů. 

Vteřiny se neúmorně vlekly a mé oči čekaly na další zavibrování telefonu s příchozím hovorem, na které by mohly reagovat várkou teplých, slaných slz. Doufala jsem, že byl dnešní den pouze hodně špatný sen a že se probudím do dalšího teplého, slunečného rána. Bohužel se tak nestalo a já stále ležela na podlaze mého pokoje, který se zdál o něco pochmurnější než jindy a se stejně mokrými tvářemi hleděla do jen o něco málo méně nabitého telefonu. 

Další hovor od Justina. Pořád jsem váhala, zda to přijmout. Váhala jsem, co mi jen může chtít. Jde snad o to, že se chce omluvit za své chování? Nebo o to, že mě viděl se Zackem a chce se rozejít? Nakonec jsem se ale odhodlala, posadila se, trochu uklidnila svůj rozklepaný dech a hovor přijala. 

,,Amy? Slyšíš mě?" Polkla jsem obrovský knedlík v krku, a když mi došlo, že nemůže vidět mé kývnutí, odpověděla jsem. ,,J..jo, jsem tu. Co potřebuješ Justine?" ,,Musíme si promluvit." Srdce mi poskočilo. Než jsem ze sebe stačila něco vykoktat, znovu začal mluvit. ,,Za dvacet minut jsem u vás." 

***

Na příjezdové cestě se objevila skoro až oslepující záře Justinova Volva. Kamínky pod jeho koly nepatrně zakřupaly a motor utichl. Seděla jsem na lavičce u vchodových dveří a sledovala vysokou postavu, jak vyskakuje z auta a vydává se směrem ke mně, s jednou rukou za zády. 

,,Amy, já.." Vydal ze sebe Justin, když se posadil jen pár centimetrů ode mě. Chvíli byl ještě ticho, potom zpoza zad vytáhl malou kytici lučního kvítí. Mělo malé, drobounké, žluté hlavičky s ještě menšími, bílými okvětními lístečky, které byly tvarově dosti podobné listům, rostoucím z dlouhého stonku. ,,Jsou natrhané z louky u cesty, snad nevadí." Opatrně jsem si je od něj vzala a podívala se mu do očí. ,,Jsou to nejhezčí květinky, jaký jsem kdy dostala.. Děkuju Justine." Ještě chvíli jsme na sebe jen koukaly, než si mě přitáhl do pevného objetí. ,,Promiň mi to." Vzlykl. ,,Neměl jsem ti nic z toho říkat. Nic z toho nebyla pravda, nikdy jsem to neměl vypustit z úst. Miluju tě, prosím, odpust mi to.." Trochu nepatrně jsem se usmála, a když jsem se od něj odtáhla, malá slza mi stekla po tváři. ,,To je v pohodě Justine, vážně. Chápu, žes byl naštvaný." ,,I kdybych byl naštvaný na celý svět, tohle sis nezasloužila." Zastrčil mi pramen vlasů za ucho. ,,Prosím tě, vždyť.." Větu jsem nedokončila a podívala se na špičky svých bot. Oba jsme pochopili, co jsem chtěla říct.

,,To s tím stěhováním.. je pravda?" Vydal ze sebe polohlasem a začal si mnout spocené ruce o sebe. ,,Ano." Na víc jsem se nezmohla. Sama jsem tomu ještě pořádně neuvěřila, bylo těžké vysvětlovat to Justinovi a jeho paličaté hlavě. ,,Vždyť to nemůžete. Před chvílí ses nastěhovala, to se chceš zase vracet do Brooklynu?" ,,To víš, že nechci. Už jsem si zvykla na maloměstský život, nebude lehký se zase začlenit do toho všeho ruchu a zmatku ve velkoměstě." Justin pozvedl jedno obočí. ,,A samozřejmě nebude lehký tě tu nechat. A ne jen tebe, ale i Rachel, Joshe.." ,,Ale co chceš dělat.. s námi?" Upřímně jsem se bála, že se na to zeptá. Utřela jsem si slzu a zahleděla se mu do očí. ,,Sám víš, že by to nefungovalo. Vztahy na dálku nikdy.. nefungují." ,,Amy, to nejde, nemůžeme se rozejít, nemůžu tě ztrat.." Konec věty polkl a s bolestnou grimasou se zahleděl do země, zadržujíc slzy. ,,Už takhle to bylo těžký.. Když jsem myslel, že jsem o tebe svou hloupostí přišel. A když jsi mi odpustila, dozvím se, že odjíždíš a necháš mě tu.." 

Najednou se otevřely dveře od domu a matka vystrčila hlavu. Dobrý den." Pozdravil slušně, i když trochu naštvaně Justin aznovu sklonil hlavu na svoje černé, plátěné converse boty. Matka pozdrav oplatila kývnutím a pak upřela pohled na mě. 

,,Amy.. Budeme mít trochu napilno. No.. Jak to jen říct.. Ti kupci volali, že se chtějí stěhovat už za dva týdny." 

Písnička-Oasis->If we shadows (moje oblibena<33)