Wrong Love ✓ || Yanjun x Zhangjing

Část 2

Zhangjing

Lehnu si k němu do postele a snažím se nemyslet na to, jak moc je měkká, jak moc hezky voní a jak v ní spí on. Ne, teď jsi se rozešel s Fenem, nemůžeš myslet hned na někoho jiného, ale i přesto na něj myslím, představuji si, jaké by to bylo, kdybychom byli spolu. Už jen proto, že on si vždy pamatuje výročí, moje narozeniny, je vždy první, kdo mi popřeje, vždy mě dokáže utěšit a rozesmát. Jaké by to bylo být ve vztahu, kdy je ten vztah pro oba stejně důležitý...

Celou noc nespím, jen pláču a převaluji se ze strany na stranu. V hlavě se mi točí nespočet myšlenek, nespočet scénářů. Nevím, co řeknu doma, máma má Fena moc ráda, a když jí řeknu, že jsme se rozešli, tak mě nejspíše seřve, že jsem si ho nechal utéct. Ve chvíli, kdy jsem jí řekl, že se mi líbí muži a že chodím s Fenem, tak mi řekla jasně, abych se ho držel, že se svou postavou a povahou nemám šanci nikoho lepšího najít.

Zabalím se do peřiny a snažím se aspoň na chvíli usnout. Zítra, zítra to bude třeba opravdu lepší, třeba opravdu si něco uvědomím, ale jak jsem říkal, já ani nevím, jestli se k němu chci vrátit. Bylo by to zase vše v pohodě a zalité sluncem, dokud by se nezmínil Yanjun nebo Xikan a byli bychom zase tady a já už nechci proplakat dny a noci. Nechci už být ten druhý. Chci být pro někoho důležitý. Chci být něčí vše a aby se o mě staral a pečoval.

Ráno se probudím za zpěvu ptáků a slunečních paprsků, které mi svítí do tváře. I po tom, co jsem spal, tak na sobě necítím žádnou změnu. Nic, co by na mě křičelo ‚vrať se k němu a omluv se' spíš mi ten hlásek v hlavě našeptává, že jsem udělal dobře. Potichu vykouknu ze dveří a zadívám se po bytě. Musím se usmát, když vidím Yanjuna, jak se rozvaluje na sedačce. Nohy mu přepadávají přes opěradlo, jak se tam nemůže vejít a hlava mu tak divně padá až je to vtipně. Potichu dojdu k němu a začnu ho aspoň trochu rovnat, aby neměl bolest krku, i když vím, že už je na to pozdě. Ještě ho přikryji a zasměju se nad tím, jak má otevřenou pusu dokořán a lehce při dýchání píská. Pohladím ho po vlasech a usměju se a ani nevím jak rychle a mám hned lepší náladu. Jako by najednou žádný Fen nebyl. Možná je to tím, že mi chyběl, neuvěřitelně moc. Yanjun byl a vždycky bude někdo, ke komu můžu přijít ve dvě ráno s taškou plnou věcí a očima podlitými slzami a vždy se mě ujme. Můžu mu vše říct, vždy mi pomůže a vždy mě vyslechne, a tak moc mi chyběl. Dokonce tak moc, že mi chyběli i jeho studené vtipy, které většinou vtipné přišli jemu a Justinovi, protože má stejný humor. Dokonce jsem si je i na internetu četl a představoval jsem si jeho výraz, tón hlasu jako by mi je vyprávěl, jeho výraz plný očekávání, zda ti jeho přesmyčka ve slovech došla a jestli tě to pobaví stejně jako jeho. A je jedno jestli nepobaví, už jen to, že to mohl někomu říct mu stačilo a já si tak moc uvědomuji, že jsem zapomněl, jaké to je být s ním. Jaké to je být bezstarostný, plný života a smíchu. Poslední měsíce jsem byl spíš pořád zalezlý, zasmušilý a smutný, nebyl jsem to já.

Zakroutím hlavou, když na něj koukám už příliš dlouho a u toho přemýšlím a jak moje mysl klouže dál a dál tak mi to motá hlavu čím dál víc. Dojdu do kuchyně a začnu připravovat snídani. Včera jsem vůbec neměl chuť k jídlu, i když bylo výborné. Nedokázal jsem nic pozřít, hlavu jsem měl zmatenou a stále mám, ale nechci se tím nechat potopit. Už ne, už jsem trpěl dost, snesl jsem toho až příliš a už se tím nebudu trápit. Smutný budu asi dlouho, ale nechci se utrápit.

„Zhangie?" ozve se zamumlání ze sedačky, když k jeho nosu asi dolehla vůně míchaných vajíček.

„Dobré ráno." nečekal jsem, že budu takhle ochraptělí, možná je to z toho, jak moc jsem vzlykal anebo z toho, jak jsem celou noc nic nepil, ale oba nás to trochu zarazí a připomene, že tady nejsem na kamarádské přespávačce, kdy celou noc koukáme na filmy, ale že jsem tu, protože jsem se rozešel s Fenem.