Wrong Love ✓ || Yanjun x Zhangjing

Část 4

Zhangjing

Je to teprve den, kdy jsem odešel od Yanjuna a už teď se cítím stokrát hůř něž když jsem odcházel od Fena, a to jsme spolu chodili čtyři roky. S každou minutou cítím, jak mi ubývá kus života. Jakmile jsem bez něj cítím tu prázdnotu až moc. Cítím jako by mi každá malá věc připomínala osobu, kterou miluji.

„Zhangie, broučku půjdeš se mnou do parku? Mám chuť se projít." zašvitoří Zhengting a sedne si ke mně na sedačku, začnu o tom přemýšlet. Já vím, že budu muset zase žít. Že nemůžu jen sedět a utápět se ve svém smutku. Jednou se budu muset zvednout, jednou budu muset opustit tenhle dům začít si hledat práci, abych si vydělal na byt a mohl být samostatný. Vím to, ale možná je to ještě brzo, možná je den moc krátký na to, aby smyl všechny moje trpké pocity. „No tak, prosím." začne dlaněmi o sebe třít a prosit mě skoro až na kolenou. Zadívám se na něj. Oči mě pálí od všeho toho pláče a já si teď uvědomím, jak moc patetický jsem. Přišel jsem o přítele a o lásku a jediné, co s tím dokážu dělat je brečet. Musím se sebrat, zadívám se na stále klečícího Zhengtinga a přikývnu.

„Dobře, pojdu s tebou." lehce se mi koutky zvednou do úsměvu, ale stejně tak jako on, tak i já vím, že ten úsměv je falešný, moje rty se hýbou, ale oči mi zůstávají stejně prázdné, stejně zraněné. Nevím proč mě na procházku po parku tak moc oblíká, ale když se zadívám do zrcadla tak musím říct, že mi to sluší. Donutil mě si umýt vlasy, učesal mě a našel mezi mým oblečením kombinaci černých kalhot bílého trička a na to mi přetáhl svůj růžový svetr, který mi díky domu byl až příliš veliký. Měl jsem ho do půlky stehen.

„Tak vypadáš náramně, tak pojď jdeme." vezme mě za ruku, a ještě se ve dveřích rozloučí se Ziyim. Když si dávají pusu, tak uhnu pohledem. Nemůžu vidět tu jejich lásku. Nemůžu, moc by mi to připomínalo mojí situaci. Nechci vidět Ziyiho úsměv, když se od něj odtáhne, nechci vidět jejich zamilované pohledy. Když vyjdeme z domu, tak se stále držíme za ruku, pevně ji svírá a občas s ní zahoupe. Najedeme na nějaké téma, které nás zabaví cestou do parku. Snažím se tvářit normálně, snažím se neznít smutně, chci, aby ze mě cítil, že mi je dobře, chci, aby měl dobrou náladu, když už s ním jdu do parku. Nechci, aby mě zase utěšoval. Vím, že jsem přítěž, musí se o mě starat, pořád přemýšlet, jestli jsem v pořádku, jestli se netrápím, i když se trápím pořád. Vím, že by radši byl se Ziyim, že by se s ním radši bezstarostně díval na televizi a objímal ho a já vím, že jim tohle kazím, protože místo toho, aby byli spolu tak jsem tu já. Dojdeme do parku a já ukážu na jednu z laviček, ale on zakroutí hlavou.

„Hele, víš, jak je ta rozkvetlá část parku? Je to tam prý moc hezký, dojdi si tam sednout, já donesu pití." mrkne na mě a popožene mě. Překvapeně zamrkám a udělám pár kroků, ale pak se zastavím.

„A proč nejdeme spolu?" možná jsem tím smutkem tak oblbnutý, že mi to nedochází, ale přijde mi nelogické se rozdělovat, ještě když jsem si sebou nevzal ani telefon ani peněženku.

„Neboj, já tě tam najdu, šup šup." popožene mě znovu a trošku se zamračím. Přikývnu a rozejdu se směrem k rozkvetlé louce. S těžkým srdcem procházím kolem zamilovaných párů, kteří leží na zemi, objímají si, někteří si ani nepovídají, jeden si čte, a druhý poslouchá hudbu, ale je mezi nimi jistý druh symbiózy. Znám to...s Yanjunem jsme taky nepotřebovali spolu mluvit každou chvíli. I když jsme si volali, před tím, než mi to Fen zatrhl, tak jsme si volali třeba dvě hodiny a byly chvíle, kdy jsme si třeba deset minut nepovídali, občas jsme se zasmáli nebo prohodili nějakou věc k tomu, co děláme, ale my nepotřebovali mluvit, ticho nám nevadilo. Stejně jako když jsme seděli v parku, taky jsem si četl a on poslouchal hudbu, nebo si četl časopis, já mám rád romány o lásce, která přenáší hory a Fen to vždy považoval za dětinské, nebyl romantik a nikdy pro mě nic romantického neudělal, tak jsem si tímhle dělal výlety do světa, který jsem neznal, ale chtěl v něm žít. Proto jsem tyto příběhy četl jen s Yanjunem, věděl jsem, že on mě soudit nebude, stejně jako on věděl, že si z něj nebudu utahovat za to, že si čte bulvární časopisy, které jsou založené spíše na drbech než na faktech, ale několikrát se stalo, že si četl kuchařky a časopisy o gastronomii, ani jsem nevěděl, že má takový koníček, ale jelikož jídlo miluji nadevše, tak jsem ti četl s ním. Zakroutím hlavou, když se mi po tváři znovu spustí slzy. Proč na něj teď znovu myslím? Proč si tohle připomínám. Dojdu až k louce a hlasitě si povzdechnu. Sklopím hlavu, nechci si užívat tenhle romantikou atmosférou zalitý pohled. Proto svůj pohled upíchnu na zem a pomalu se rozejdu, dokud nedojdu k okraji kostkaté deky.