You're my pet

Přemlouvání

Eren - normálně

Levi - tučně

Nechápu, co se děje. Podělal jsem to, musím se přeměnit. Běžím rychle do obýváku, ale černovlásek je mi hned v patách. "Prosím...neutíkej, nemůžeš zase zmizet.." vyjde z něj zoufale a já se zastavím. Nechci mu přeci ubližovat, otočím se k němu a jsem pořád v dostatečné vzdálenosti. Zvednu pohled a nic neříkám, jsem rád, že on už se ke mně nepřiblížil. "Děkuju.." vydechne a nesměle se usměje. Já se trochu ošiju a nevím, co říct. Je tu takové to trapné ticho a vím, že tohle lidi moc rádi nemají, začínám to také cítit. "Řekni mi..kdo jsi ?" nechtěl jsem, aby položil tuhle otázku, ale co mám dělat. "Uhm...řekněme, že jsem tu jako doma, nejsem zloděj, nebo tak..." upnu na něj své oči a doufám, že jsem teď nenarazil.

Koukám na mně těma svýma očima a já se v nich vážně ztrácím. "Dobře...a proč se zjevuješ, nebo přijdeš jen někdy ?" přiblížím se trochu a čekám na odpověď. "No...nechci, aby jste mně viděl, takže se objevím, když spíte.." zamrká a mně to konečně dojde, takže když spím. Podívám se na něj a až teď mi dojde, že má na sobě mé oblečení. "Je ti trochu malé, že ?" usměju se a prohlídnu si, jak má nohavice na chodidlech. Je to poněkud roztomilý. On se začne hned ohlížet a vidím, jak zrudne. "J-já se omlouvám, jen -" skočím mu do řeči a zase se přiblížím. "V pořádku, nevadí to." povím hned, abych ho zklidnil, i když chtěl bych tu červeň vidět ještě jednou. "A..kdy odcházíš ?" zeptám se nejistě a nakloním hlavu na stranu. 

Nevím jestli dělám dobře, když mu na ty otázky odpovídám, ale ráno, už tu nebudu. "Až zaspíte." povím překvapivě pevně. "Bylo to ode mně..prostě, už mně neuvidíte." dodám tiše a trochu couvnu, vidím, jak se přibližuje. "P-proč ?" vyhrkne a popojde ještě blíže. "Prosím ne...klidně tu se mnou žij, jsem tu sám a ty.." odmlčí se a já musím sklopit pohled, vidím, jak se trápí. "Myslím na tebe pořád, jestli odejdeš, nevím...co budu dělat.." zvedne ke mně své oči a chvíli je jen ticho. "Nemůžu. Je to složité.." odpovím a snažím se znít v pohodě, ale není tomu tak "Nic není složité, jen ta osoba si to tak v hlavě udělá, povídej." upne na mně přísně svůj pohled a já na sucho polknu. Jenže v tom je ten problém, nejsem člověk. "Běžte spát." odpovím jen a sklopím oči. 

"Jasně, aby jsi mohl zase zmizet, že jo ?" začínám být trochu nervní, nechci aby odešel, ale jak to mám udělat. "Co tě donutí tu zůstat ?" povím k němu a vydechnu tiše. "Nic. Jsem tu přeci s vámi." Zmateně zamrkám a snažím se vše pochopit. "Jak to myslíš ?" neodpovídá. Přijdu k němu a zatnu zuby. "V tom případě, ani neusnu, když je to jediný způsob, jak s tebou trávit čas." povím jasně a založím si ruce na hrudi. Sednu si na gauč a stáhnu ho k sobě. "Buď takhle chvíli.." vydechnu a opřu se o něj. Nepamatuji si, kdy jsem naposled byl takhle u někoho, chybí mi to. Nechci aby zmizel, jak všichni ostatní v mém životě. "Omlouvám se.." vyjde z něj najednou a já se k němu jen více přitisknu. 

---------
Zdravím u další kapitolky ❤

Divím se, že jsem stihla vydat, jelikož jsem myslela, že se z toho učení zblázním, ale žiju 😁

Tak doufám, že se díl líbil a snad zítra ^^

Děkujů za podporu a zatím💗