You're my pet

Vše v pořádku

Eren - normálně

Levi - tučně

Jsem venku na ulici a mám co dělat, abych se hýbal, mrznu. Musím si najít aspoň kousek tepla někde, abych se mohl přeměnit a přečkat venku noc. Schoulím se nakonec v jedné uličce, koukám kolem a vždy, když někdo zázračně projde, sklopím pohled. Vydechuji nahlas a zavřu pevně oči, chci usnout, hlavně to potřebuji. Přeměním se a zalezu si více do menšího výklenku, aspoň vítr sem tak nefouká. Mé myšlenky mi, ale nedovolí spát pěkně dlouho, než otevřu oči. Kolem mě projde někdo s kapucí, nahrbím se a vykouknu. Nechápu, jak může teď být někdo venku, jenže to už si všimnu výšky, chůze a když mě spatří ocelové oči, je jasno. Ztuhnu a nevím, co dělat. Co tu dělá, jak... "E-erene ! Eri..." Ozve se ihned a klekne si ke mně. Vezme si mé tělíčko a vůbec ho nezajímá můj názor, tedy až do té doby, než se přeměním, ale i tak mě drží u sebe. "Pusť ! L-levi..." Zaskučím a různě se vrtím. "Nikdy. Neopustím tě, neopustím tě, ani tebe ani malého." Poví pevně a já zamrkám, proč to nemůže pochopit. Nechci ho, nechci nic od něj. 

Držím ho u sebe a vidím, jak se brání. "E-eri je náš." Vyhrknu, když mi začne drápky zarývat do ruky a já ho musím neochotně pustit. Podívá se na mě nevěřícně a chvíli je ticho. "N-není..."Ozve se od něj prudce a vidím, jak couvá. "J-je. Věř mi, prosím. Hanji volala a je, dělaly testy, přeci..." Skoro vzlykám a chytím ho za ruku, dívám se mu do očí a snažím se mu vše předat, nelžu. "V-vážně ?" Poví váhavě, ale moji ruku přijme, drží mě pevně a je poznat, že je z toho vedle. "Vážně." Dodám a přitáhnu si ho k sobě, pevně ho objímám a uklidňuji se tak. "Už...n-nikdy, nikdy neutíkej." Vyhrknu mu do hrudi a svírám ho, co to jde, ale ne nějak hrubě. "O-omlouvám se, myslel jsem, že je jeho. A tak, já n-nevím, trápil jsi se..." Kňukne a obejme mě kolem krku na zpět, vzlyká mi do ouška a zcela se u mě schoulí. 

Brečím tiše a tisknu se k Levimu, co to jde. Bože, nemůžu tomu uvěřit, kdyby mě nehledal, nechci na to myslet. Hladí mě po zádech a já se tak uklidňuji. "O-odpusť..." Vyhrknu a když se odtáhne, sáhne mi na tvář. "Jen mi slib, že teď půjdeme domů, vymyslíme jméno pro naše dítě a vše bude v pořádku." Usměje se a líbne mě na spánek. "A-ano, slibuju." Odpovím hned a než se naději černovlásek mne vezme do náruče, nic nenamítám, přitulím se k jeho hrudi a vše vstřebávám. "Miluju tě, moc" Pípnu a dám ruce kolem jeho krku. "Já tebe..." Ozve se po chvíli a věnuje mi jeden z těch zářivých úsměvů. Děkuji Bohu, že ho mám, bez něj....Nechci na to ani pomyslet, nechci. Dorazíme domů a hned jsem přenesen do postele, zabalen do deky a čaj, už se nesl. "Tak, odpočívej a hlavně, už nikam neutíkej, vždy si se mnou promluv, dám ti přesvědčivý důvod, aby jsi nechodil, ano ?" Uculí se a líbne mě jemně, vždy je jemný, hodný. Kývnu mu na otázku a poté, už se zavrtám do deky a pozoruji ho, jak se stará, jako vždy. 

-------------------
Zdravím u další kapitolky ❤

Jsem tu zase po dlouhé době, ale řekněme, že příběh, už se blíží ke konci 😔😶
Jedna, dvě kapitolky to tak vidím ^^

I tak moc děkuji za podporu, hlavně lidem, co na mě mají ještě trpělivost ❤

Děkujůů ^^ Mám v plánu tenhle týden příběh dopsat, takže čekejte ještě chvíli ❤