v civilizaci umírám
tam se pořád ztrácím
nevím kam
a nevím jak
ale co vím
že mě to zabíjí
mnoho lidí
černých duší
málo lesa
kde chodím bosá
a ptáci prozpěvují
umírám pomalu
v té zemi bez citu
v betonovém světě
kde nenašla jsem
svou zvířecí rodinu
budu umírat dlouho
jak jen budu moct
nikdy se nevrátím
a nebudu volat o pomoc
přijmu to
ČTEŠ
žalující elegie
Poetryproudící řeka šeptá ti do ucha nechovej zbytečně v rybníku žraloka 20 přešpatných žalujících žalozpěvů #34 v poezii/9.5.2018/
