Zmijozelova pouta

Část III.

Poslední den vánočních prázdnin prožil Harry v podivném duchu, všichni zmijozelští se s ním zdravili a vítali ho v koleji. Bylo zvláštní vidět, jak se Zmijozelové chovají ke svým. Bylo tomu tak i v jeho době? Také přemýšlel, jak se asi snášejí s ostatními. Přeci ta nevraživost nemohla panovat už od počátku založení Bradavic nebo ano? Vyvstávalo zde tolik otázek a brýlatý chlapec na ně neznal odpovědi.

Ovšem nejvíc jej zaujal vedoucí koleje, Salazar. Vždycky si myslel, že Salazar Zmijozel byl slizký had odporný už na pohled. Podobně jako Voldemort, ten hadí ksicht, jen si vzpomněl na jeho obličej a chtělo se mu zvracet. Možná za to mohla i samotná socha, která byla vytesána do kamene v Tajemné komnatě. Netušil proč, ale musel uznat, že skutečný zmijozelský zakladatel byl opravdu krásný.

Co se týkalo jeho náhlého nástupu na Školu čar a kouzel, Godrik to vyřešil až překvapivě jednoduchým způsobem. Ve zkratce bylo po skončení prázdnin všem studentům sděleno, že Harrymu bylo po celé roky poskytováno domácí studium a nyní v polovině 7. ročníku přestoupil, aby oficiálně složil závěrečné zkoušky. Zmijozelská kolej to nadšeně přijala s tím, že mají někoho in, což u nich konec konců nebylo ničím nečekaným. U tří zbývajících kolejí to vzbudilo mírnou vlnu pozdvižení, ale jinak nic. Jediný člověk, kterému to přímo nahrálo do karet, nebyl nikdo jiný než samotný Salazar. Hned první hodinu lektvarů nezapomněl jejich nového bradavického studenta představit jako malého mazánka, který si až ve svých osmnáci letech konečně uvědomil, že mu chybí společenské kontakty, ale s tím se Harry vypořádal po svém. Ignoroval ho.

„Harry, Harry, kde pořád lítáš, jsi jako duchem nepřítomný, i když ti říkám tolik úžasných věcí. Pojď ven, je tam nádherně." Harry se podíval na chlapce zhruba ve stejném věku, byl vysoký a černé vlasy mu spadaly až k ramenům. Rysy měl mužné, ale nosík trošku nahoru, jenže to byl právě on, kdo se ho jako první ujal a on mu za to byl ohromně vděčný. Celý den spolu probírali různé věci a než se Harry nadál, zjistil o polovině lidí z Bradavic, jací jsou, a co si o nich Alexander myslí.

„Ahh, promiň, jen jsem nad něčím přemýšlel." Omluvně se na Alexe usmál a doufal, že se ho nebude vyptávat na podrobnosti.

„Myslím, že přemýšlíš až zbytečně často. Pojď, něco podnikneme." A už ho táhl přes společenskou místnost ke dveřím sklepení.

Harry šel poslušně za ním, doufaje, že nepotkají vůdce jejich koleje. Poslední dobou na něj měl zvláštní štěstí a vždycky, když se mu zadíval do očí, viděl v nich nenávist za to, jak ho minule ztrapnil. Bylo mu to líto, ale rozhodně se mu nehodlal omlouvat, on za to přeci tak úplně nemohl.

Salazar seděl ve svém kabinetu a připravoval se na zítřejší výuku. Měl v plánu jeden z pokročilých lektvarů... Dobře ještě před prázdninami chtěl udělat jen jeden lektvar na žaludeční vředy, ale teď, když je tu ten nový, chce zjistit, co dokáže a taky se mu trochu pomstít. Sám pro sebe se škodolibě usmál.

***

Už z dálky Harry slyšel křik ostatních dětí, které se blízko jezera koulovaly nebo válely sněhuláky. Tady našel odpověď na svou první otázku. Zmijozelové si opravdu s ostatními kolejemi dobře rozuměli. Sice byli stále zákeřní, ale nikomu to, jak se zdálo, nevadilo.

Kdyby to Ron a Hermiona viděli, nejspíš by tomu nechtěli věřit, stejně jako Harry.

„Co tak koukáš, vypadáš, jak kdybys to nikdy neviděl." Harry se na svého přítele usmál. Ani nevěděl, jak moc blízko pravdy je.

„Při domácím studiu jsem neměl moc volného času." Nerad Alexanderovi lhal, ale Godrik chtěl fakt, že je Harry z budoucnosti udržet za každou cenu v tajnosti a on to musel respektovat.