Color me in

1/2

Bývám pokaždé nervózní, i když už to není poprvé. Je to jako se zkoušením ve škole - i když jste si skoro jistí, že to umíte a víte, co děláte, přece jenom se vám tak trochu rozklepou kolena. 

Takhle to bývá vždycky. I přesto, že workshop v podstatě není žádná zkouška, stejně se bojím, že nezapadnu mezi ostatní, popřípadě se jim práce, kterou si beru s sebou, nebude líbit. Taky většinou bývám nejmladší, což mi na sebedůvěře moc nepřidává. Ale pořád ještě je to nejlepší způsob, jak se v tom, co mě baví, posunout někam dál a poznat víc lidí se stejným zájmem. 

Dnes poprvé jdu na workshop týkající se komiksů. Až doteď jsme prošla čtyři - dva o kreslení postav, jeden týkající se detailů a stínování a jeden, ve kterém jsem si poprvé měla možnost vyzkoušet olejové barvy. Od té doby uplynulo už skoro půl roku a já si za tu dobu uvědomila, kam chci směřovat dál. 

Komiksy. 

Dostat se sem bylo vlastně skoro peklo. Trvalo mi neuvěřitelně dlouho, než jsem přemluvila rodiče, aby mě pustili, potom zjistit všechny informace a dostat se z našeho malého města, kde bydlím, až sem do Londýnské galerie. Navíc jen co jsem vystoupila z vlaku, začalo pršet. Asi abych to náhodou neměla jednoduché.

Ale nakonec... je půl druhé odpoledne a já právě vyběhla schody do třetího patra, kde má údajně být sál, kde bude celá akce probíhat. Že jsem tady správně poznám okamžitě. Sál je oddělený sklem, za kterým jsou vidět bílé stoly a barevné sedačky. Navíc je tam spousta lidí. Jak to tak vypadá, zase tady budu nejmladší - všichni vypadají na dvacet a víc, někteří by snad mohli být i moji rodiče.

Opřu se do dveří a vejdu dovnitř. Ze všeho nejdřív zamířím ke stolu hlavní lektorky - na vizitce má jasně červeným tiskacím písmem napsané Charlotte a nemůže jí být víc než pětadvacet. Když mě zahlédne, zamává na mě a vezme si ode mě nějaká potvrzení, nechá mě podepsat, že jsem dorazila a popřeje mi, aby se mi tady líbilo. Nasměruje mě k jednomu ze stolů v zadní části místnosti.

Následující půl hodinu mám na to, abych si vytáhla ze složky svoje práce a trochu si rozhýbala ruku. Cvičně si skicnu siluetu nějakého kluka, ale do detailů nepromýšlím jeho rysy. Udělám mu široká ramena a lehce svalnaté paže, rozcuchané vlasy a ruce v kapsách trochu úzkých kalhot. Líbí se mi to víc, než bych čekala. 

"Všechny bych vás tady dnes chtěla přivítat," ozve se Charlotte a tak od výkresu vzhlédnu a zaměřím se na ni. Řekne, že během dopoledne se tu vystřídají tři lektoři a každý se zaměří na určitou část procesu tvorby a dá nám svoje typy, jak si práci urychlit a zpříjemnit. Potom začne číst jména na seznamu, aby se ujistila, že přišli všichni, kteří se přihlásili. Zvednu ruku, když přečte moje jméno. 

Ještě se ani nedostane na konec seznamu, když se dveře sálu rozletí a dovnitř vletí nějaký kluk. První čeho si všimnu je černá kožená bunda a sluneční brýle, které mu sedí na nose, i když venku prší a slunce vůbec nesvítí. A... jo, vypadá trochu jako zmoklá slepice. Blonďaté vlasy mu trčí do všech stran a po tvářích mu stékají kapky dešťové vody. 

"Deane?" odkašle si jako první Charlotte. Vypadá spíš pobaveně, než podrážděně, ale stejně si založí ruce na prsou a tázavě nadzvedne obočí.

"Ahoj," zamává na ni on a očima přeběhne po celé místnosti, jako kdyby něco hledal. Na krátkou chvíli se sejdeme očima, ale uhnu dřív, než se kvůli tomu začnu cítit zvláštně. 

"Jdeš pozdě," konstatuje Charlotte a já musím potlačit smích. "Už zase."

"Jo," připustí on a trochu pokrčí rameny, "a dneska jsem dokonce nechal výkresy doma."