Color me in

2/2

Příští týden ve středu mě táta odveze k galerii, kde se mám s Deanem znovu potkat. Od sobotního workshopu jsme si párkrát volali a on trval na tom, že mě musí vzít do obchodu, kde pracuje. Samozřejmě jsem ho nedokázala odmítnout - popravdě jsem se strašně těšila, že ho znovu uvidím. 

"Hlavně se chovej slušně," ušklíbne se táta, když vystupuju z autu. Deana zahlédnu sedět na schodech před galerií a když uvidí, jk vystupuju, vstane a zamíří mým směrem.

"Jasně, tati. Budu dělat, jako bych byla slušně vychovaná," popichuju ho. 

"Mám tě rád," dodá ještě. Přikvýnu a zamávám, než zmizí za zatáčkou.

"Tady tě mám," usměje se Dean.

"Ahoj," oplatím mu úsměv. Má na sobě tričko s Nirvanou a volnější rifle, na nose zase ty sluneční brýle a přes rameno hozenou tašku. 

"Můžem?" zeptá se a brýle si posadí do rozcuchaných blonďatých vlasů. Potlačím ten pocit v podbříšku a jemně přikývnu.

 ✘✘✘

Obchod, ve kterém Dean pracuje se jmenuje Jackson's Art Supplies a je to snad to nejúžasnější místo, kde jsem byla - teda, samozřejmě, že jsem navštívila spoustu obchodů s uměleckými potřebami, ale během posledních dvou let jsem většinu věcí kupovala přes internet a tak to ztratilo to kouzlo. Navíc, tenhle obchod má něco... tak trochu speciálního. Ani to nedokážu přesně popsat. Začalo to už tou vůní, když otevřel dveře. Kromě dřeva a barev byla cítit ještě káva a máta, směs voňavek lidí, kteří obchod navštěvují. Regály jsou plné štětců, pastelek, progres, pastelů, vodovek, temper... a takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. 

"Páni," vydechnu a málem zakopnu o postaršího pána, který dřepí v uličce. 

"Omlouvám se, nevšimla jsem si vás," začnu se hned omlouvat.

"To nic. Tohle se stává jen těm zapáleným pro věc," zakření se na mě a vstane, natáhne ke mně ruku, "mimochodem, jsem Robert Jackson."

"Těší mě, Gwenn," lehce jeho ruku stisknu, "jsem tady s Deanem."

"Čekal jsem, kdy se tady s někým konečně objeví," mrkne na mě spiklenecky Robert a Dean vedle mě si odkašle a vezme mě za ruku, jako kdyby mě odtud chtěl odtáhnout. Snažím se moc si nevšímat toho, jak jeho dlaň schová moji ruku až po zápěstí a jak má studené prsty. 

"Jsem rád, že jsem vás poznal, Gwenn," kývne na mě Robert ještě a Dean mě odtáhne dál do obchodu mezi další regály.

"Promiň. Je trochu...," zasměje se.

"V pohodě. Konečně někdo, kdo tě znejistí?" vypláznu na něj jazyk a uskočím, když se mě pokusí dloubnout do boku.

"No," snaží se zase působit vážně, "tohle je moje místo." 

Dovede mě k pokladně - je to veliký stůl, nejspíš z modřínového dřeva. Je pokrytý papíry a stará pokladna se mezi nimi skoro ztrácí. Na okně zahlédnu ležet rádio a notebook, spoustů hrnků, varnou konvici a plechovky s čajem a kávou. 

"To vypadá dobře," přikývnu a zamyšleně očima pátrám po papírech. Většina z nich jsou skici krajinek, na některých jsou akty nahých nebo polonahých žen.

"To kreslil Robert," poznamená Dean, když zahlédne, na co se dívá.

"Myslela jsem, že konečně uvidím i nějaké tvoje," odpovím a snažím se neznít moc zklamaně.

"Uvidíš," slíbí jemně. "Chceš se trochu porozhlédnout, než půjdem?"

"Jasně, tomu se nedá odolat," přikývnu horlivě a vykročím k prvnímu regálu. Prvních pár desítek minut vidím Deana vedle sebe, ale rychle se mi povede zapomenout, že jsem tu s ním. Když vytáhnu telefon z kapsy, abych se podívala kolik je hodin, jsem v úplně zadní části obchodu a on se mi dávno ztratil. S překvapením zjistím, že jsem tady už víc než hodinu a tak ho horlivě začnu hledat. 

"Tady jsem," zaslechnu jeho hlas. Nahlédnu do uličky a uvidím ho sedět u stolu, v ruce černou pastelku a za uchem další v jemně růžové barvě. 

"Promiň, trochu jsem se zapomněla," ušklíbnu se.

"Alespoň jsem měl čas na tohle," usměje se a vstane, papír, který předtím zakrýval rukou, vezme s sebou. 

"Můžu?" zvednu k němu nejistě ruku.. Sotva znatelně přikývne a nechá mě, abych ho vzala mezi prsty a podívala se, co na něm je. Na chvíli se nejistě zadrhnu v pohybu, když zjistím, co na něm je. Jsem to... já. Zachycená tak, jak jsem si sebe samotnou nikdy předtím nedokázala představit.

Na zřejmě ne úplně dopracovaném skicu stojím na špičkách u jednoho z regálů, rty pootevřené v jasně zamyšlené grimase, vlasy do čela a ruce opřené o jednu z polic. Barvy mají narůžovělý nádech, všechno je teplé a křehké jako porcelán, jako kdyby ze mě během pár chvil dokázal udělat něco neopakovatelného, plného energie a hloubky. Zhluboka se nadechnu, když si uvědomím, že jsem celou tu dobu tajila dech. Skoro se bojím k němu znovu zvednout oči. 

"Ty jsi...," zamrkám.

"Dokončil jsem ho," přikývne.

"A můžu...?" 

"Jasně, je tvůj," odpoví polohlasem než otázku vůbec stihnu zformulovat. Konečně se odvážím znovu se mu podívat do očí a tentokrát vypadají jinak, než předtím. Doopravdy jsou to motýli... i když jsem na ně nikdy nevěřila. 

"Díky," usměju se.

 ✘✘✘

Po městě se touláme skoro dvě hodiny. Je až nezvykle příjemné být v jeho blízkosti a poslouchat, jakým způsobem mluví o místech, věcech a lidech. Brýle si na nos už znovu neposadí, ale s veselým úšklebkem je nasadí mně a nezapomene přitom odhrnout pár pramenů mých vlasů dozadu, takže mě sotva znatelně pohladí po čele a líci. Nevím, na co se soustředit dřív - jestli na jeho soustředěný výraz nebo na to, jak šíleně mi bere dech. 

"Příště můžu třeba přijet já za tebou," navrhne opatrně, "teda, jestli budeš chtít."

"Budu ráda," přikývnu a snažím se nedat moc najevo svoje nadšení. Uteklo to až příliš rychle a poslední půl hodinu jsem trávila jen tím, že jsem se modlila, aby to nebylo naposledy, co ho vidím. Když zastavíme na zastávce, odkud mi jede autobus domů, nechce se mi věřit, že máme posledních pár minut. 

"Gwenn?" odkašle si.

"Jo?" podívám se na něj a automaticky stisknu rty k sobě, jak jsem nervózní.

"Odstrčíš mě, když ti budu chtít dát pusu už na prvním rande?" zacukají mu koutky úst. Mlčky zavrtím hlavou a rychle si stoupnu na špičky, abych byla stejně vysoká, jako on. Nemyslím na nic a v tu chvíli ani nemám strach, že něco bude jinak, než má. Široce se usměje a pomalu mě políbí, ruce mi ovine kolem boků a trochu se nahrbí, abych nemusela stát na špičkách. Neudržím se a polibek prohloubím, rukou mu vjedu do vlasů a naprosto se ztratím. Nemám tušení, jak dlouho to trvá a mohlo by to tvat celé roky, aniž bych někdy měla dost... než přijede můj autobus a je po všem. Nespokojeně mu zaúpím do hrudníku a neochotně se odtáhnu.

"Zavolám ti," zašeptá mi ještě do ucha a dá mi rychlou pusu na tvář, než nastoupím.