We fall apart

1.

15. 2. 2022, Brooklyn

Stála tam.

Dívala se na odrážející měsíc v jezeře. Byla tak soustředěná, až mi bylo líto ji vyrušit.

Pozoroval jsem ji.
Její blonďaté dlouhé vlasy měla sepnuté do vysokého culíku a jenom pár pramínků jí padalo do obličeje.
Byla překrásná.

Na sobě měla obyčejné bílé letní šaty bez ramínek.
Sukně jí mírně poletovala, díky slabému větru.

Všimla si, že jí pozoruju.
Podívala se na mě s úsměvem na tváři.
Vypadala šťastně.

A právě v tu dobu jsem si uvědomil,
že jí miluju.

Mé slzy smáčí mou tvář a dopadají na list stránky. Inkoust na papíře se rozpije a slovo tak začne být nečitelné. Nikdy by mě nenapadlo, že člověk jako on, si začne psát deník. Chci číst dál, ale uvědomuju si, že teď na to není správná doba, a proto deník zavřu.

Zuřivě si setřu slzy z mých tváří, což stejně ničemu nepomůže, protože v okamžiku začnou téct nové. Svůj pohled přesunu zpět na onen modrý deník a až teď si všimnu, že na deníku je něco napsané. Utřu si své uslzené oči, abych lépe viděla, ale stejně to ničemu nepomůže. Když si přečtu větu, která je tam napsaná, rozpláču se ještě více. Deník hodím na druhou stranu pokoje a sesypu se na zem.

-Cassandra — láska mého života.

3. 7. 2018, Brooklyn

„No ták Cass" zavěsí se za mé rameno, má dost dobrá kamarádka Emily, se štěněčím pohledem na tváři.

„Nechci tam jít" zamračím se. „Musíme oslavit konec školního roku. No ták" povzdechnu si nad ní, protože ji nedokážu jen tak říct ne a ona mě zná. Moc dobře.

„Jo dobře tak jo" nakonec s ní souhlasím. Hned na to radostně zatleská a široce se usměje.

„Nevím jestli doma zase nebudou kecy" řeknu jí a ona s radovaním se, přestane. „Řekneš, že budeš spát u mě" navrhne „I tak budou mít kecy" začnu si hrát s brčkem mého koktejlu, který už je skoro vypitý. Taky aby ne, sedíme tady přes hodinu. „Ale kdyby bylo nejhůř, uteču" dodám a usměju se.

„Já tě tak miluju Cass" řekne naprosto vážně, což mě rozesměje. „Ne myslím to vážně" řekne s mírným úsměvem. „Áh" vydechnu dojatě „Nech toho. Budu se červenat" kamarádsky ji praštím do ramene, načež se zachichotá.

„No nic. Budu už muset jít, takže o půl osmé se pro mě stavíš?" Zeptám se jí a z malé kabelky si vytáhnu peněženku. „Jo" po její odpovědi se zvednu a na stůl hodím bankovku. „Tak zatím zlato" odcházím z naší oblíbené kavárny-U Montyho. Chodíme tam už od malička, je to naše společné místo, kam chodíme jenom spolu. Taky je výhoda, že každá to máme kousek od našich domovů.

Vlastně s Emily se bavím už od první třídy ve škole. Nenáviděli jsme se, protože ona pocházela z bohaté rodiny, já naopak z chudé. Dobírala si mě a posmívala se mi. Když jsme začali chodit do školy, začaly se mi posmívat i ostatní holky, braly mi věci a dělaly mi naschvály. Emily mě začala bránit a nakonec se z nás staly nejlepší kamarádky. Emily vždy byla něco více než já, ta oblíbenější, ta chytřejší, hezčí, talentovanější prostě více dokonalá, ale tohle ona nikdy slyšet nechtěla, nikdy to takhle nebrala. Brala mě stejně jako sebe. Nikdy mě nenechala si myslet, že jsem něco méně než ona, ba naopak vždy se snažila, abych si myslela, že jsem více než ona, ale s mým nízkým sebevědomím to tak jednoduché nebylo.