Esence

1. Bohyně sper narozeniny

Slunce mi vyhřívalo končetiny. Otevřeným balkonem dovnitř pokoje prostrkovalo zlatavé paprsky a laskalo mi jimi kůži. Úplně jsem cítila, jak mě nabíjí, ačkoli to byla z hlediska teorie energií docela nesmyslná představa. Mágové nedokáží využít sluneční svit. Nejsme dryády, pro Bohyni, neumíme světlo zpracovat. A přesto, přenášelo na mě zvláštní pocit. 

Nic se mi nechtělo.

Na stole ležela rozdělaná práce, do které se mi nechtělo. Za dveřmi čekala práce, do které se mi nechtělo. V knihovně čekala práce, do které se mi nechtělo. Ba i v trůním sále, kdybych se kolem něj jen mihla, by mě čekala další práce. Jenže dnes se mi prostě nic nechtělo.

Ležela jsem na břiše, přede mnou otevřená kniha run. Ani mi nevadilo, že je celá psaná ve starobylém jazyce se severním dialektem, jako polštář byla vynikající.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Lenivě jsem vzhlédla. Když nevyrazíš za povinnostmi, očividně se zvednou a vyrazí za tebou.

"Auri?" ozval se ženský hlas, "Jsi tam?"

Ach, to je Astrid. Lenošení končí.

"Vím, že tam jsi," ozvalo se zpoza dveří, "otevři mi."

Samozřejmě, že to ví. Má o mně přehled.

Otočím se na boku a pohledem vyhledám zámek dveří. Je to minimalistická práce, takže si nakonec pomůžu zvednutím paže, abych lépe směřovala svojí sílu. Lehké mravenčení, zámek zacvakne a otáčí se.

Astrid okamžitě vchází do dveří. Je celé v loveckém, ale neformální. Vysoké boty, kalhoty z měkké kůže už trochu zašívané, bavlněná košile, vesta. Na popruzích jí visí na zádech toulec s lukem, má i řemínek s dýkou s kapsičkou. Je připravená vyrazit. Zapomněla jsem na něco?

Zahledím se na ni a musím se usmát. Blonďaté vlasy má zapletené v copu a přehozené přes rameno. Pamatuju si,  že na něj v jednom kuse nadává, ale dobrovolně by se ho nezbavila. Pěkná to vrchní Lovčí, ženská marnivá. 

"Ty jsi ještě pořád v košili?" zhrozí se naoko. V zelených očích jí hrají jiskry, usmívá se. Její tvář jako by většinu času zářila. Pleť má světlou, ale tím to není. Je v ní prostě světlo, čisté, živé, nespoutané.

"Mám volno," opáčím a přetočím se na záda. Sluníčko mi dopadne do očí a na chvíli mě oslepí. 

"No jasně," zasměje se. V momentě je u mě a sedá si vedle mě na postel. "Ale mně si něco slíbila."

Na chvilku se tvářím zamyšleně, samozřejmě mi to dochází přesně v tom momentě, kdy to vyslovila. Vyrážíme ven, na skály. Zvednu se na loktech a zamžourám na ni. 

"Já vím," zamručím s nedostatkem nadšení.

"Ale copak," pobaví ji můj výraz, " princezna Aurora, druhorozené dítě královského rodu Akarajů,možná budoucí velitelka královských šiků mágů, nositelka titulu Mistryně Akarajské univerzity," nadechne se, "a ona je prosím pěkně lenivá!"

"Mlč," zasměju se a praštím ji po hlavě polštářem. Samozřejmě má pravdu, ale lenost je výstřelek, kterého se běžně nedopouštím. Obvykle jsem v tuhle dobu dávno na nohou. 

"Násilí na vrchní Lovčí!" vykřikne naoko pohoršeně, se smíchem. Popadá polštář a vrací mi úder.

"Máš štěstí, že jsem nepoužila svoji studijní literaturu," hrozím s runovou knihou v ruce. Už klečím a vkládám mezi nás odstup.

"Dnes jsi ji očividně ještě nepoužila," ušklíbne se Astrid. "A vůbec, nemáme čas na potyčky, šup z postele, princezničko!" vyskakuje na nohy a míří ke dveřím. "Čekám na tebe dole u koní. Máš deset minut. Jestli se byť jen o vteřinku zpozdíš," zahledí se na mě s hrozivým příslibem v očích, "zažiješ peklo."