Pohled Brooke:
Když jsme přijeli k domu, zůstala jsem sedět s otevřenou pusou, protože to nebyl dům, ale spíš sídlo.
„Zavři pusinku kotě, není to atraktivní'' Justin se ušklíbl a naklonil se těsně k mému uchu.
„A radši si ji šetři na něco jiného“
Probodla jsem ho zhnuseným pohledem, otevřela dveře a vystoupila. Justin se okamžitě objevil vedle mého boku.
„Ani se nepokoušej odtud utéct. Můžeme jít?“ zeptal se mě, obmotal ruce okolo mě a důrazně mě žduchl na verandu toho domu. Odemkl dveře a vstoupili jsme dovnitř.
Interiér domu byl nádherný. Byli tam diamantové lustry, ohromná kuchyň, všechno co mněl mít můj vysněný dům.
Jen jeden problém.
Byl tady on.
Justin si přiložil dva prsty k jeho puse a pískl, způsobujíc, že přiběhli dva němečtí ovčáci a dva rottweileři.
„Moje“ Justin řekl, psi přiběhli ke mně a začali mě očuchávat.
„Dost“ zavelil a psi okamžitě přiběhli zpět k němu. Sedli si před něho, jako kdyby byli vojáci.
„Teď ti řeknu pět jednoduchých pravidel, které budeš dodržovat. ,,Porušíš je a obdržíš trest“ začal kráčet ke mně, popadl mě za zápěstí a dotáhl mě ke gauči. Sedl si, stáhl si mě do klína a obmotal si ruce kolem mého pasu.
„Pravidlo jedna: žádné lhaní. Umím poznat, kdy lžeš a měla bys to respektovat.“
„Pravidlo dva: vždycky uděláš to, co řeknu. Žádné odmlouvání.“
„Pravidlo tři: Nikdy se nepokusíš utéct. Uděláš to, najdu tě a potom potrestám.“
„Čekej“ Přerušila jsem ho, ,,Co škola? Dobře střední jsem vystudovala, ale brzo bych měla obdržet můj přijímací dopis na výšku.“
„Škola?“ Zapřemýšlel. ,,No, možná pokud ti můžu věřit a ty mě budeš milovat můžu tě nechat jít.“
Zadusila jsem se na vlastní slině. Milovat ho? Ho nikdy nebudu milovat. On je kriminálník a unesl mě z mého života.
„Milovat tě?“ Promluvila jsem a zavrtěla jsem se v jeho pevném objetí. ,,Nikdy tě nebudu milovat.“
Zúžil na mě své oči, ,,Nesnaž se mě naštvat, kotě“
„Nemůžeš mě ovládat“ Vztekle jsem se vymanila z jeho sevření vyběhla nahoru po schodech.
„Hned se vrať Brooke!“ Zakřičel stoupající nahoru ke mně.
Rychle jsem vběhla do koupelny, zavřela a zamkla dveře. Dýchala jsem poklidně a kolísavě, snažíc se samu sebe uklidnit.
Justinovy pěsti opakovaně bouchali do dveří, „Otevři ty zkurvené dveře. Hned teď!“
Zatřásla jsem se z toho, jak rozzlobeně zněl. Rozhlédla jsem se po místnosti a zahlédla malé okno. Protáhnout se jím by nebyl žádný problém.
„Brooke, přísahám jestli hned neotevřeš ty dveře, tak je vyrazím.“
Popošla jsem k oknu a snažila se ho otevřít. Podívala jsem se dolů. Sakra, bylo to zatraceně vysoko. Justinovo bušení zesílilo a dveře se začali hýbat v pantech.
„5! 4!“ Justin začal odpočítávat a já se chystala skočit.
Zadržela jsem dech a skočila. Přistála jsem tvrdě na mé kotníky a do nich hned vystřelila obrovská bolest. Ohlédla jsem se nahoru a viděla jsem, jak se na mě Justin díva. Nešlo si nevšimnout jeho rozzlobeného výrazu. Chystal jsem se vyběhnout, ale nemohla jsem si vzpomenout na směr, kterým jsme přišli.
„Brooke“ Podívala jsem se zpět a uviděla jsem Justina, jak kráčí přímo ke mně. Tak jsem vykročila do leva, do lesa za jeho domem. Zakopávala jsem o kameny, ale nepřestávala jsem běžet. V mých kotnících byla hrozná bolest. Po deseti minutách neustálého běžení jsem si kotníky promnula rukou. Uslyšela jsem zlomení větvičky vedle mě. A uviděla jsem jednoho z Justinových ovčáku hned vede mě.
„Hej štěňátko“ Promluvila jsem poklidným hlasem, doufající, že nezačně štěkat, tím nezavolá Justina. „Shhhh, bude to v pořádku, pojď ke mně chlapče“
