Příběhy světa Tam: Aimé

Kapitola první

Zoufale jsem se zmítala v poutech, jež mi svírala zápěstí. Studený kov se do nich vpaloval a drtil kosti.

„Hni se, špíno!" Špička boty mě nakopla do zadku tak umně, že jsem se zapotácela. Po několikadenní cestě na koni jsem byla slabá. Snadný terč pro frustrovaného vojáka.

Druhý strážce cukl řetězem, až jsem vyjekla a ruce mi nepřirozeně vystřelily vpřed. Chatrná rovnováha vzala za své a já se opět důvěrně seznámila s dlažbou. Už po několikáté za poslední dny.

„Takhle k soudu nikdy nedojdeme!" zamručel první podrážděně. S chutí mě znova nakopl, až mi bolest projela páteří. Kosti ještě pořádně nesrostly a až příliš intenzivně mi dávaly pocítit, že jsem naživu.

„Co to k sakru děláte?!" dolehl k nám z dálky rázný hlas.

Oba vojáci strnuli. „Vedeme čarodějnou k soudu, kapitáne!" odpověděl druhý, stále pevně svírající řetěz. Ani můj pád mu ho nevytrhl.

„Tak se k ní chovejte jako k lidské bytosti!"

Chtěla jsem se upřímně zasmát, ale štiplavá bolest v boku způsobila, že smích zněl jako chrochtavý kašel.

Podle sílící ozvěny kroků šlo soudit, že se k nám kapitán blížil. Chtěl si hrát na hrdinu, zachránit nebohou dívku svíjející se na podlaze. Kdyby mě sami nezajali, neodvlekli na tohle zatracené místo a nenechali v rukou surových strážných, možná bych se i dojala.

Mohla bych se narovnat a podívat se, ale nechtělo se mi zvedat. Nijak jsem nespěchala se nechat odsoudit na smrt. „Jsi v pořádku?" ozval se nade mnou smířlivěji. Nerada jsem k němu vzhlédla - na to mě až příliš třeštila hlava. Potřebovala jsem si ji podržet na místě, když se mi chtěla rozskočit na tisíce střepů. Ruce mi vystřelily vpřed, strážný ale s řetězem okamžitě cukl a smýkl se mnou po podlaze. Nejspíš si myslel, že se natahuju po kapitánovi.

„Jste natvrdlí, do háje?!" Ani jsem nestihla souhlasit, když se ke mně kvapně sklonil, chytil mě za boky a postavil na nohy, jako kdybych nevážila o moc víc než chomáč vlasů.

Netoužila jsem po tom, aby na mě kdokoliv z nich sahal. Byla jsem na místě, o němž jsem nevěděla vůbec nic, s lidmi, které jsem neznala. Hnusil se mi každý jejich dotek a kůže se okamžitě naježila, jako by ho ze sebe chtěla setřást.

Musel to poznat. Zvedl dlaně na důkaz míru, o krok ustoupil a chvíli si mě prohlížel. Nestihla jsem se rozplývat nad jeho karamelovým pohledem, děkuji pěkně, měla jsem plno práce s tím, abych se nepozvracela z bolesti ve spáncích. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama a mátoživě se zapotácela. Bolest mě svírala jako rukojmí a v žaludku si postavila tábor.

„Jestli ji ještě jednou uhodíte, dozvím se to! Za každou ránu se mi budete zodpovídat na cvičišti!"

Nevydržela jsem se na něj dívat ani o vteřinu déle. Svět se točil. V předklonu jsem se zapřela dlaněmi o koleno a snažila se rozdýchat nevolnost i halucinace, nově objevený pozůstatek pádu ze skal. Věděla jsem, že stěny se na mě neřítí, ale obraz zemětřesení mi problikával před očima, jako kdyby nic nebylo stálé. Věci se vpíjely se jedna do druhé, požíraly se navzájem.

„Odveďte ji před soud, ať to máme za sebou!"

„Rozkaz! Hni se!" Cuknutí řetězem mě vrátilo zpět do reality. Nesměle jsem vykročila. Zkoušela, jestli mi vlastní tělo dovolí se hýbat. Dovolilo. A sotva jsem soustředila pohled na otevřenou chodbu před námi, nevolnost byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku.

Pitomá hlava. Pitomý hrad. Pitomá já, která se nechala chytit.

Lapala jsem po sladkých doušcích vzduchu, jenž mi navracel příčetnost. Prodýchávala každou vteřinu vědoma si toho, že mi jich patrně už moc nezbývá.