6 dní pro Baker City

Čtrnáctiny aneb jak to všechno začalo

Byl krásný letní den, obrovské raní slunce se dralo na jasně modrou oblohu a vypouštělo své paprsky aby ohřály střechy malých domečků, které tvořili malé městečko na východě Oregonu. Ten den byl velice důležitý, jelikož to byl den, kdy si každý občan Baker City uvědomí, že kolem jedné uvidí skupinky promočených nebo špinavých dětí. Proč? Řeknu to takhle je 6.6.2016 a to je den kdy Meg Smithová, tedy já, slaví své čtrnácté narozeniny. Pořád to nechápete?
14. narozeniny každý slaví jinak. Někdo si udělá obrovskou porci palačinek, někdo čtyři a dvacet hodin sleduje všechny možný filmy a někdo uspořádá obrovskou party. To mé narozeniny, jsou každý rok stejné. Mí přátele, Patrick, Olí a James, každý rok připraví nějaký strašný program, ze kterého většinou odejdu celá zmáčená nebo se šlehačkou ve vlasech, jako každý můj spolužák. Proto jsem si na tyhle jediné čtrnácté narozeniny přivstala a už v půl sedmé opouštěla pozemek svého domu. Snažila jsem se nedělat moc velký hluk, aby mě třeba James, který si vždy mé narozeniny užívá, ze všeho nejvíc, nezpozoroval a nezačal mě sledovat. James není zlý jen má provokativní povahu a jelikož nemá sourozence, většinou si dobírá mě. Má matka říká, že se stačí ne Jamese jen podívat a už pod jeho uličnickým pohledem a nepřirozeně dlouhými rozcuchanými vlasy, ztrácí nervy. To je nejspíš důvod proč je na něm většina učitelů zasedlá.
Když jsem dorazila před školu, odebrala jsem se k zadnímu vchodu, který vede do jídelny. Tu jsem chtěla zkontrolovat nejdřív, jelikož jsem včera nenašla žádnou nebezpečně páchnoucí munici v Jamsově domě, předpokládám, že ji schovali někde ve škole. V jídelně však stály jen jasně čisté stoly a nikde jsem nenašla žádnou tašku s balonky napuštěnými vodou. Prohledala jsem i kuchyň, ve který jsem se na chvíli zdržela a snědla pár čokoládových bonbonů, které si kuchařky rády schovávají pro sebe. Pak přišla na řadu tělocvična, ve které též nic nebylo. Prohledala jsem snad celou školu a stejně jsem nenalezla nic co by mi napovídalo, co mají ti mí přátele v plánu. Když jsem prohlížela toalety zavadila jsem pohledem o svůj vlastní odraz v zrcadle. Skoro jsem se nepoznala. Matka mě donutila se na své čtrnácté narozeniny slušně obléct. Prý že už jsem dáma a že bych se podle toho měla chovat. Před tím jsem na sobě nesnesla žádné růžovoučké šatičky, které jiné dívky mého věku považovaly za nádherné. Tentokrát jsem však musela mé matce po neutichající hádce vyhovět. Měla jsem na sobě světle modré letní šaty, které mi jako jedny z mála nepřišli přeplácané. Krátké hnědé vlasy mi spočívaly pár milimetrů pod uši a tmavě hnědé oči mi zářili zvědavostí, jako pokaždé na mé narozeniny. Když už bylo deset minut před osmou zalezla jsem do třídy, ve které si už nadšeně povídali mí spolužáci. Všichni věděli, že se něco v ten den stane, nikdo ale netušil co to bude. Nervózně jsem usedla do lavice a dvě minuty později jsem viděla jak mí přátelé vchází do třídy. Všichni je, stejně jako já, provázeli zvědavým pohledem a hledali v jejich obličejích odpovědi. Oni si však jen nadšeně vykračovali a Patrick, který je z nás největší nesl malou dárkovou tašku. Potom obklíčili mou lavici, takže to vypadalo, jakoby se mi snažili zabránit v útěku, což mě velice znervózňovalo. V jejich obličejích se vystřídalo nadšení s vážností a Olí, který nosil velké brýle se šesti dioptriemi, které mu strašidelně zvětšovali oči, vypadal jako nějaký doktor. Všechny jsem si je přísně prohlédla. Patrick se nad mou lavicí tyčil jako samotná Eiffelova věž. Jeho kudrnatě zrzavé vlasy se leskly ve slunečním světle a jeho pihy byly jediné tmavé body na jeho sněhově bílé pleti. Olí schovával jasně zelené oči za brýlemi s rudou obroučkou a tmavě hnědé vlasy měl uhlazené a učesané, takže vypadal jak nějaký učitelský mazánek. Našla jsem ale v těch vlasech pár chyb, které mi pověděli, že ho opět takhle učesala matka i přes jeho protesty.
A nakonec jsem si pohledem změřila Jamese. Jeho světle hnědé vlasy mu rozcuchaně spočívali až po ramena. Snažila jsem se něco vyčíst v jeho hnědých uličnických očí ale byly chladné a uzamykali všechna tajemství někde v hloubce, kam jsem neviděla. „Co máte v plánu?" zeptala jsem se a pozorovala jsem je přimhouřenýma očima. Patrick se na mě vřele usmál a podal mi dárkovou tašku. „Všechno nejlepší Meg." Prohlásili všichni tři na ráz. Já jsem je chvíli pozorovala a poté jsem si od nich opatrně tašku vzala. Když jsem do ní vtáhla ruku všimla jsem si že na mě celá třída visí očima a čeká co se stane. Opatrně jsem vytáhla nějakou podivnou látku a když byla venku prohlédla jsem si jí. Bylo to bílé tričko na kterém byl nápis NEZNIČITELNÁ MEG a pod ním se nacházela do trička vytištěná má stará fotografie z halloweenu, když mi bylo pět a měla jsem na sobě kostým Wonder Woman. Musela jsem se nad tím zasmát, jelikož jsem na té fotce pózovala jako nějaká modelka. „Museli jste vybrat zrovna tuhle?" zeptala jsem se smíchem a hned jsem si přes šaty to tričko přetáhla. Bylo mi trochu delší ale bylo skvělé. Připomnělo mi to dny, kdy jsme s Jamsem chodili koledovat několik kilometrů daleko. „Díky lidi." Zasmála jsem se a jednoho po druhém jsem vřele objala. „Kde jste tu fotku vzali?" zeptala jsem se starostmi, že snad mají ještě některé mé trapné fotky. „I já mám svá tajemství." Usmál se James. Když začala hodina, zpozorovala jsem, že všichni mí spolužáci jsou ještě víc překvapení než já. Já si ale nemyslím, že tohle bylo všechno. O přestávce, jsem je trošku nedůvěřivě pozorovala a jim to samozřejmě neuniklo. „Nic nechystáme Meg, klid." Uklidňoval mě Patrick, když jsme se přesunuli na hřiště a jen tak si stříleli na koš. „Vůbec vám nevěřím." Řekla jsem a vystřelila jsem. Míč letěl vzduchem a bez kontaktu s obroučkou se dostal do koše. James míč zachytil a přitom se vesele usmíval a já věděla, že to znamená, že mám pravdu. „ A uvědomujete si, že z toho budete mít jistě průšvih." Prohlásila jsem a míč Jamsovi vyrazila z rukou a pomocí dvojtaktu jsem míč umístila do koše. „Ale my jsme fakt nic neprovedli." Řekl Olí a v tu chvíli se ze školy ozval hrozný dívčí křik, který mi tříštil ušní bubínky na kousíčky. „Možná snad jen tohle." Řekl s úšklebkem James. Já jsem se na něj vyčítavě otočila a pak jsem se ohlédla ke škole, ze které právě vyběhla Viktorie Brownová. Dlouhé blonďaté kadeře za ní vláli a její často pohledný obličej, byl plný strachu. Ječela jako smyslů zbavená a poskakovala na místě jako hysterka. Při pohledu na ní jsem se rozesmála a pak se ohlédla znovu na Jamese. „Co jste udělali?" zeptala jsem se a zadržovala v sobě ohlušující smích. „Dali jsme jí do tašky žábu. Všechno nejlepší." Řekl pyšně Patrick a při tom se smíchem Viktorii pozoroval. „Tak tohle se vám povedlo." Pochválila jsem je, když jsem tak pozorovala Viktorii jak pobíhá po place. Připomnělo mi to naše dětství, když jsme ve třetí třídě vypustili malou laboratorní myš do třídy se slovy, že to je krysa. Všichni se malém přizabili při ječení a draní se ke dveřím. Byl to fakt skvělý žert a i když jsme po tom zůstali po škole, nelitovali jsme toho a naše žertíky nikdy neskončili. Jsem ráda že ty tři kluky mám. Je sranda je mít po boku a vědět, že by mě nikdy nenechali na holičkách. „Ale, ale, další z idiotských žertíků naší slavné čtyřky co?" prohlásil hrubý hlas za námi. Pomalu jsme se otočili a při tom jsme tušili koho uvidíme.Stál tam Rodrick White. Byl z osmičky a šikanoval snad každého na škole. Měl na krátko ostříhané vlasy a modré zlé oči.
Všichni jsme čekali co přijde. Jestli nás všechny zmlátí nebo bude urážet. Rodrick se ďábelsky rozesmál a přistoupil k Olímu. Sundal mu brýle, hodil je na zem a rozšlápl je. Obroučka praskla a sklo zůstalo ležet v trávě. „Rozbil mi brýle co?" zeptal se Olí, který se přidržoval Jamesova ramena. „Jo." Řekla jsem a nenávistně Rodricka pozorovala. Měl na tváři škodolibí úsměv a užíval si pohled na rozbité a drahé brýle. „Jamesi? Neříkal si, že na narozeniny, by si každý měl splnit pár přání?" zeptala jsem se. James nechápavě přikývl. Já jsem se pousmála, přistoupila jsem k Rodrickovi a tak jak mě to táta učil, jsem mu dala pěstí. Když má pěst zasáhla jeho obličej, projela mi rukou bolest ale nedala jsem to znát. Když jsem svou pěst stáhla, Rodrick si položil svou ruku na tvář a když jí spustil dolů uviděla jsem obrovskou bouli. Mí přátele tam jen stáli s otevřenou pusu a Olí se zoufale dotazoval, co se stalo. Byla jsem tak šťastná, že jsem si ani neuvědomila co bude následovat. „Ty jedna malá kryso." Rozkřikl se a už se na mě chtěl vrhnout a zmlátit mě do krve. James se ale mezi nás postavil a při tom nechal Olího na pospas jeho slepotě. „Snad by si nezmlátil holku." Řekl James a sledoval jak Rodrickův obličej rudne, až vypadá jako obrovské rajče s očima. Rodrick se uchechtl a odstoupil. Já jsem ho pozorovala přes Jamesovo rameno a nedala jsem na sobě znát strach, který se mnou lomcoval. „Máš pravdu Blacku. Holky přece patří do kuchyně, ne na bojiště." Uchechtl se. Při těch slovech jsem Jamese odstrčila z mé cesty. Nesnáším připomínky o tom, že holky jsou něco miň než kluci. Holky nejsou služky, jsou to lidské bytosti, stejně jako muži. Jsme stejně silné a stejně chytré. A to co Rodrick řekl mě tak naštvalo, že jsem byla ochotná přijmout každou ránu, jen abych dokázala, že ženy nepatří jen do kuchyně. To byl nejspíš Rodrickův plán, jelikož se šklebil od ucha k uchu. „Meg?" řekl James a starostlivě sledoval mé kroky. „Nepotřebuji ochranu." Křikla jsem na něj. „To já vím." Řekl a já se na něj otočila. Vypadal, jako by se každou chvíli rozbrečel pýchou. Abych byla upřímná, vypadal směšně ale roztomile. Já jsem zakoulela očima a obrátila se na Rodricka. Ten jakmile poznal, že jsem ho začal vnímat, se mi pokusil jednu vrazit. Já jsem se skrčila a jeho rána mě minula. „Minul jsi." Vysmívala jsem se. Výhoda na tom být menší postavy, je že jste mnohem hbitější než vyšší lidi. Opět mě jeho pěst minula a já jsem se na něj vrhla jako při americkém fotbale a strhla jsem ho k zemi. Uštědřila jsem mu asi dvě rány do obličeje, než se postavil a uštědřil mi také ránu. Jeho pěst mě zasáhla do obličeje jako kámen. Zapotácela jsem se a viděla jak Patrick a James to neklidně sledují. Věděla jsem, že se James do toho brzo vloží a tak jsem se narovnala a vyhnula se Rodrickově další ráně. Jeho pěst tvrdě zasáhla plot, který ohraničoval basketbalové hřiště. Viděla jsem jak s ním ta bolest lomcuje a měla jsem chuť ho vidět trpět dál. Proto jsem mu uštědřila kopanec do břicha. Jen tak mimochodem dva roky, jsem chodila na karate a tohle si pořád pamatuji. Rodrick se opět zapotácel ale hned se narovnal a věnoval mi další tři rány do obličeje a čtvrtou do břicha. Když mi dal tu do břicha naklonil se ke mně obličejem a já jsem měla šanci ho udeřit do brady a tak se taky stalo. Pak mě shodil na zem a kopal mě do břicha, rychle jsem se zvedla a začala jsem ho zasypávat pěstmi. On byl ale jak z ocele, takže ho to nijak nebolelo. Když mi uštědřil bolavou pěst do obličeje sesunula jsem se na kolena. Chtěla jsem se zvednout ale každá buňka v mém těle protestovala. Bolest mě stlačovala dolů a v tu chvíli se do toho samozřejmě vložil James. Uštědřil Rodrickovi ránu do břicha, když se mě chystal udeřit znova do obličeje. James mu vztekle dal pěstí do nosu, ze kterého mu začala téct krev, což ho samozřejmě rozhodilo a toho James využil a věnoval mu kopanec do břicha. To Rodricka stáhlo k zemi. Když k Jamesovi zvedl hlavu, měl dolní polovinu obličeje celou pomlácenou a posetou boulemi a krví z nosu. „Už nikdy jí neublížíš. Jasný?" Prohlásil udýchaně James. Rodrick se ho pokusil zasáhnout pěstí ale James uhnul a znova ho silou kopl do břicha. Rodrick zasténal a sklonil hlavu k zemi. „Je ti to jasný?" zdůraznil svou otázku. Rodrick mlčky přikývl a pak se zvedl a zbaběle utekl. James mi poté pomohl na nohy a prohlédl si mého monokla pod mým okem. „Proč si se do toho vložil?" zeptala jsem se vyčítavě. Ano měla jsem mu poděkovat ale můj neúspěch jen Rodrickovi dodává jistoty, že se mu holka nevyrovná. „My víme že jsi silná, zvládla bys to." Prohlásil James. „Kdyby to co říkáš byla pravda, nechal bys mě. Radši bych skončila s krví u pusy, než s pocitem, že jsem Rodrickovi nic nedokázala." Řekla jsem naštvaně a dívala se na plac, na kterém už nikdo nestál. „Cože? Ty že jsi mu nic nedokázala? To myslíš vážně? Víš kolik skvělých ran jsi mu uštědřila? Já jsem tě jen chtěl ušetřit dalších rán od něj. Zrovna na tvoje narozeniny. Jestli tě to rozveselí, myslím, že bys klidně mohla dělat box."prohlásil s úsměvem James a setřel mi kapičku krve z tváře. „No to bych řekla." Prohlásila jsem ironicky a usmála jsem na něj. „Ano měla bych ti poděkovat. Díky, Ale příště mě už necháš, platí?" zeptala jsem se a natáhla před sebe ruku. „Platí." Prohlásil James a stiskl mi ruku. Poté jsme vyrazili do třídy a navigovali jsme Olího, který nic neviděl. Už jsem se zmínila, že v té chvíli jsem už nad žádným narozeninovým překvapením nepřemýšlela. Přestala jsem být opatrná a to byla chyba. Když jsem otevřela dveře naší třídy, které byly samozřejmě podezřele pootevřené, umožnila jsem kyblíku, stojící na vrcholu dveří, opustit svou pozici a celý jeho obsah se na mě vylil. Byla to nějaká voda smíchaná s kečupem a kdo ví s čím ještě. Mé letní šaty a nové tričko bylo mokré a špinavé. Cítila jsem, jak se mi kečup lepí na vlasy a jak mi pomalu špiní tvář. Pomalu a naštvaně jsem se otočila na kluky, kteří se na mě ohromeně dívali. Olí už měl náhradní brýle a já měla chuť rozdrtit je na malé kousíčky. Nejspíš po té rvačce na tu past zapomněli ale to mi nijak nedalo záminku je nezabít. James se trochu uchechtl ale věřte mi hned toho litoval. „Blacku!" křikla jsem na něj a ti tři začali prchat, každý opačným směrem. Tenhle rok zabiji Jamese, jelikož to jistě vymyslel on. Honila jsem ho po celé škole, ale on byl vždycky rychlejší. V ústech jsem cítila pachuť kečupu a vody, což mi dodávalo sílu, k běhu přes celou školu. Konečně jsem ho chytla u ředitelny. Stál tam před dveřmi a vypadalo to, že ztratil síly. Setřela jsem si z tváře trochu kečupu a otřela jsem si ruku do jeho vlasů. „Tak to jsi přehnal..." prohlásila jsem ale hned jsem se zarazila. James tam na té chodbě stál a celé jeho tělo se třáslo. Oči měl do široka otevřené a jeho pleť byla bělejší než zeď. Díval se na mě a i když nic neřekl, věděla jsem, že potřebuje pomoct. Poté se sesunul k zemi. Začal kašlat a sípat. Dusil se. Ruce si přidržoval u krku a snažil se nasát nějaký vzduch. Třásl se a zmítal se jakoby chtěl před něčím utéct. Celá vyděšená jsem vrazila do ředitelny a se vzlyky jsem vysvětlila řediteli co se děje. Ten hned zavolal záchranku a přistoupil k dusícímu Jamesovi. Stále se dusil a najednou začal i křičet, jako ze spaní. Tvrdil, že něco vidí. Krev a mrtvé tělo. Snažila jsem se nerozbrečet ale když vidíte svého nejlepšího kamaráda takhle trpět, je těžké udržet své pocity na uzdě. „Jamesi to jsem já Meg. Budeš v pořádku." Vzlykala jsem a dívala se do jeho do široka otevřených očí. Neslyšel mě a ani mě neviděl. Nedýchal. Za minutu přijela záchranka a odvezla ho do nejbližší nemocnice a pan ředitel jel s ním. Mně nedovolili jet, jelikož nejsem pacientova příbuzná. A tak jsem se dívala jak sanitka mizí v dáli. Po tvářích mi začali stékat slzy. Se vzlyky jsem se rozeběhla na hřiště a tam jsem se posadila na okraj pískoviště. Sklonila jsem hlavu ke svým kolenům a tiše jsem brečela. To nemohla být pravda. Bylo hrozné ho pozorovat jak se snaží dýchat. Přežije to? Co když ne? Co budu dělat? Vzlykala jsem a slzy mi umývali tváře od kečupu.

Tak tohle byla první kapitola.
Hrozně mě to bavilo a už se těším až vám ukážu víc. Mějte se hezky.
PS: Omlouvám se za gramatiku.