6 dní pro Baker City

Mrtvý školník

V noci jsem nemohla spát. Stále jsem se v posteli převracela, nebo koukala na temně vyhlížející oblohu posetou hvězdami. Stále jsem přemýšlela, zda je James na živu nebo jestli zemřel na nedostatek kyslíku. Má mysl nedokázala přemýšlet nad ničím jiným, než nad zmítajícím se chlapcem, který pro mě tolik znamená. V pět hodin ráno jsem vzdala pokusy o usnutí a prohlížela jsem si, při svitu lampičky, zdi na kterých viseli všechny mé fotografie. Nejvzácnější majetek, který vlastním. Vzpomínky vytištěné do papíru. V tu chvíli mi spíš ale přišli jako výčitky v nejrůznějších barvách. Já tu sedím a můj nejlepší přítel možná bojuje o život. Tak strašně ráda bych jela za ním. Chtěla bych znát pravdu, ať je jakkoliv bolestivá. Je to lepší, než si domýšlet různé teorie. Když jsem uslyšela otevření mích pokojových dveří, nadskočila jsem a vyděšeně se otočila na osobu, která mě vyrušila z rozjímání. Byla to má matka. Měla stejný typ vlasů jako já. Hnědé a krátké. Svou celou vysokou postavu schovávala pod županem s kočičkami a ustaranýma modrýma očima, si mě prohlížela. „Ahoj." Pozdravila mě a pokusila se o úsměv. Pozdrav jsem jí oplatila pokývnutím hlavy. Vešla do pokoje a posadila se vedle mě na postel. „Jak se cítíš?" zeptala se a objala mě kolem ramen. „Strašně. Chci ho vidět." Svěřila jsem se jí a po tváři mi stékala slza. Nikdy jsem jí neříkala nic o mích pocitech a nikdy jsem nestála o její rády, teď jsem ale toužila po troše útěchy, víc než po čemkoliv jiném. Byl to nezvyk. Nikdy jsme si nebyly blízké a i má matka to věděla. Proto nevěděla co mi má říct a v místnosti na pár minut zavládlo hrobové ticho. „Volala mi paní Blacková. Včera večer." Řekla a já se od ní při té novince odtáhla. „Co říkala?" vyhrkla jsem a pomocí mích hnědých očí jsem vyžadovala odpověď. „James je v pořádku." Oznámila mi. Vykulila jsem na ní oči, jako bych si přála aby mi vypadli z důlků. „Opravdu?" vydechla jsem nadšeně a měla jsem chuť svou matku obejmout. Při té informaci mi začal mozek pracovat na plné obrátky a plánoval okamžitou cestu do nemocnice za mým nejmilejším Jamesem. „Musím ho vidět." Vykřikla jsem a už jsem byla na nohou. „Vezmu tě tam." Přisvědčila má matka a pozorovala mě, jak hledám různé oblečení. Ani jsem jí nepoděkovala a už jsem seděla v autě. Byla jsem tak rozrušená, že jsem si nevzala ponožky a nechala si tričko od pyžama. Chtěla jsem Jamese hned vidět a chtěla jsem mu říct, jak moc pro mě znamená. Projeli jsme přes Baker City, které vypadalo ponuře. Nebe bylo zakryto mraky a schylovalo se k bouřce. Jak mile jsme zastavili u nemocnice, vyběhla jsem z auta a běžela ke vchodu. Má matka mě následovala v botách na podpatku. Recepční nás nasměrovala správným směrem a když jsme našli pokoj 616, stáli před ním jeho rodiče. Paní Blacková byla vysoká respektu hodná žena se staženými rty blízko u sebe a s krátkými černými vlasy. Pan Black měl stejnou barvu vlasů jako jeho syn, akorát je měl kratší. „Co tu děláte?" zeptala se překvapeně paní Blacková a postavila se mi do cesty. „Chci ho vidět." Vysvětlila jsem jí a odstrčila jí ze své cesty. „Fajn." Řekla překvapeně. Otevřela jsem dveře Jamesova pokoje a zavřela je za sebou. James ležel na nemocničním lůžku, bledý a s výraznými kruhy pod očima. Byl napojen na všechny možné přístroje a hadičky mu trčeli z rukou a vodili nějaké zvláštní tekutiny do jeho těla. James pomalu otočil hlavu a jakmile mě spatřil usmál se na mě. „Ahoj." Pozdravil mě a přitom hlasitě zakašlal. Byla jsem trochu nesvá z jeho vzhledu a tak jsem tam jen pár vteřin stála a nebyla jsem schopná slova. Když jsem se konečně probrala, posadila jsem se na židli vedle Jamesova lůžka. „Jak ti je?" vysoukala jsem ze sebe. James se uchechtl a jeho uličnické oči si prohlíželi můj výraz. „Strašně, Smitová, strašně." Prohlásil. „Doktoři netuší co mi je a často se ten záchvat opakuje." Dodal a odvrátil ode mě tvář. Nevěděla jsem jestli je vhodné se ho vyptávat na to co viděl při tom záchvatu ale i tak jsem se zeptala. „Já už ani nevím, co jsem viděl. Bylo to tak rozmazané ale skutečné. Myslím, že jsem slyšel školníka Billa ječet. Byl vyděšený a pak se zablesklo a já ležel tady." Řekl. „Doktoři si myslí, že to jsou halucinace, které způsobuje nemoc, ale podle mě to je skutečné." Řekl a všechen optimismus z něho vyprchal. Díval se na záclony u okna, jako na něco nebezpečného. Děsil mě ale neodešla jsem, hodlala jsem s ním zůstat jak dlouho budu moct. „Doktoři nemají, žádné teorie o tom, co by to mohlo být?" zeptala jsem se a prohlížela si jeho bledý obličej. „Ne nic nevědí." Řekl sklesle a těžce polkl. Potřeboval oporu a já tu hodlala být pro něj. Stiskla jsem mu ruku a když se na mě otočil podívala jsem se mu přísně do očí. „ Mistře Blacku kam zmizel tvůj humor." Prohlásila jsem a usmála se na něj. Chtěla jsem ho rozveselit a ukázat mu, že se možná, ještě vyléčí. „Tohle není hra." Řekl podrážděně James a vyprostil svou ruku z mého sevření. „To já vím ale nemůžeš ztrácet naději. Někdo s tím něco udělá, uvidíš." Povzbuzovala jsem ho. „Jo jasně. Přál bych si to."
Chvíli bylo ticho. Přišlo mi jakoby něco v Jamesovi zemřelo, něco co z něj dělalo toho veselého kluka s milým humorem a s vtipným účesem. Přišlo mi, že přede mnou leží někdo úplně jiný. „Jsem tu pro tebe. To víš ne?" řekla jsem a snažila jsem se najít mého dobrého přítele z dětství. „Meg a jak mi ty hodláš pomoct?" zeptal se rozmrzele. „To nevím ale jen chci říct..."
„Jo pořád mluvíš nesmysli, prostě se smiř, že nejspíš za pár dní zemřu." Prohlásil a ta slova mi hrála v uších jako ozvěna. „Co se s tebou stalo?" zeptala jsem se ohromeně a v mích očích jsem viděla naprosto cizího člověka. Nebyl to on. „Umírám Meg. Ta zpráva občas lidi často zasáhne." Vysvětloval James a přitom ode mě odvracel zrak. „Jenže ty neumíráš chápeš to? Lékaři na něco přijdou." Naléhala jsem na něj. On ale jen zakoulel očima. „Nechci už ten záchvat zažít a podle mě, mě ten další zabije." Prohlásil a zněl jako by se na to těšil. „Jak můžeš něco takového říct? Lidi tě potřebují, já tě potřebuju, tvoji rodiče nesnesou pomyšlení, že ztratí jediného syna. Jak můžeš chtít zemřít?" zeptala jsem se a zvedla se ze židle. „Nedělej hysterku Meg. Snaž se trochu krotit a nech mě na pokoji, nikdo se o tvou společnost neprosil." Prohlásil mrzutě a odvrátil se ode mě. Nepoznávala jsem ho. Těžko jsem zadržovala slzy. Nemohla jsem se na Jamese ani podívat. Tak mě ranilo co řekl. Otočila jsem se a vyběhla z pokoje. Seběhla jsem schody a vyřítila se ven. Potřebovala jsem čerstvý vzduch, neničený vůněmi léku. Celá roztřesená jsem si sedla na lavičku a dívala se na zem. Jak to mohl říct. Znělo to jako bych byla přítěž. U srdce mě jeho slova tížila jako kámen. Hlavu jsem sklopila do dlaní a na chvíli mě obklopila tma. Přišla jsem si tak sama. Najednou jako bych neměla žádného Jamese. Neměla jsem nikoho, kdo by mě přišel rozveselit. Nikoho, komu by na mě tak záleželo. Když jsem se vyprostila z proudu slz, měla jsem chuť rozbíjet věci. Vstala jsem a kopla do pyramidy krabic, která tam stála. Jak mile se pyramida zbořila, spadl mi k nohám nějaký muž. Nejspíš byl opřený v zádu o ty krabice. Ležel obličejem k zemi a nehýbal se. Vyděsila jsem se. Pomyslela jsem si, že má třeba mrtvici nebo něco takového. Přetočila jsem ho na záda a z toho pohledu mě málem trefil infarkt. Byl to starý školník Bill. Na jeho trupu se vyskytovaly tři tak hluboké škrábance, že byly vidět poškozené plíce a jiné vnitřnosti. Vrásčitou tvář měl rozškrábanou až do krve a skrz čelo mu procházel klacek. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hnout. Jen jsem tam stála a dívala se s vykulenýma očima na dobráka Billiho. „Meg!" křikl na mě známý přísný hlas mé matky. Celá jsem se třásla a nedokázala jsem se na matku otočit. Nedokázala jsem se hnout, bylo to jako bych byla zmražená. Pohled na zohavené tělo, mě tolik vyděsil. „Co se stalo?" zeptala se matka. Chytla mě za ruku a snažila se mě postavit na nohy. Mé tělo ale protestovalo a hodlalo zůstat na zemi. „Meg! Mluv se mnou dítě." Mluvila na mě matka. „Já...já." Vykoktala jsem, při pohledu na mrtvé tělo. „Já jsem kop...kopla do těch krabic a on le...ležel za těmi krabi...krabicemi mrtví." Vysoukala jsem ze sebe, jak z chlupaté deky. Mezitím se kolem objevilo, několik zvědavý lidí, který zavolali policii. Jelikož se v Baker City málokdy něco stane, byly naši policisté takový ti tlusťochové s koblihou v ruce. „Takže on tam ležel a pak ti spadl k nohám?" vyslýchal mě jeden z nich, když mě konečně přinutili se zvednout a posadit se na lavičku. Mlčky jsem přikývla a dívala se jak Billiho odvážejí, celého přikrytého bílým prostěradlem. Těžko jsem se po tom šoku, dokázala soustředit. Nejděsivější bylo, že James Billa slyšel. Věděl, že se mu děje něco hrozného. Jakmile, mě policista nechal být, rozběhla jsem se zpátky do Jamesova pokoje. Bylo mi jedno, že o mou společnost nestojí, musím vědět co se děje. Vrazila jsem do jeho pokoje s tváří mokrou od slz. Ležel tam a díval se do stropu. Vypadalo to, jakoby si nacvičoval polohu mrtvoly, což mě velice štvalo. „Je mi jedno, že tu o mě nestojíš." Řekla jsem mu a otřela si tváře. „Hm. Bezva." Řekl lhostejně a stále se díval do stropu. „Teď našli Billiho." Vyhrkla jsem ale další slova, byla pro mě těžká vyslovit. „ A co? Vybrečela ses u něj?" zeptal se nevrle a pohlédl na mě. Když mě spatřil roztřesenou a vyděšenou, jeho výraz se změnil. „Je mrtvý." Sdělila jsem mu a posadila se na jeho lůžko. „Co?" vyhrkl překvapeně James a vyšvihl se do sedu. V tu chvíli ho zabolelo u žeber a on se musel vrátit do minulé polohy. „Jak je to možné?" zeptal se nechápavě a pozoroval mě svýma hnědýma očima. „To nevím. Měl na hrudi několik hlubokých škrábanců a skrz čelo mu trčela větev." Vyprávěla jsem a celá jsem se třásla. Tom se na mě zaraženě díval a pozoroval mě, jak se třesu. Jak je možné, že jsi ho viděl?" zeptala jsem se a zadržovala jsem slzy. „Já nevím, jak je to možné. Třeba je to jen náhoda." Hádal. „Náhoda? To myslíš vážně?" zeptala jsem se a kapičky slz dopadali na bílé prostěradlo. „Ne máš pravdu, tohle není náhoda." Řekl zamyšleně a pozoroval mě. Chvíli se celou místností rozlehlo, nepříjemné ticho. James chvíli přemýšlel a zpracovával, všechny informace. Už chtěl něco říct, možná se omluvit, nebo něco takového, to jsem už ale neslyšela, jelikož se dveře od pokoje prudce otevřeli. Stála v nich paní Blacková a vyděšeně si mě měřila pohledem. Nejspíš se dozvěděla co jsem venku našla. „Pan doktor, by si přál, aby se k Jamesovi teď nikdo nepřibližoval." Řekla a probodala mě vyčítavým pohledem. Já jsem poslušně přikývla. Stejně jsem neměla už co jiného říct. Věnovala jsem Jamesovi úsměv ale hned se zkřivil v jen smutný škleb. Věděla jsem, že se neusmívám na Jamese. A u mě je známo, že na úplně cizí lidi sotva promluvím.