Seďela jsem ve třídě. Bylo naprosté ticho. I když nás byl plný počet. Jediné co bylo slyšet bylo tikání hodin. Dodnes mi ten zvuk zní v hlavě. Poté zazvonilo. Znervózněla jsem. Musela jsem před celou třídou povídat o svém životě... Tohle jsem nikdy neudělala. Jakože, jsem nikdy neutekla za školu. Temný stín budovy ze které jde strach. Temnota na mně dopadala a já se cítila provinile.„Musela jsem" řekla jsem si a odkráčela jsem ke staré lavičce a sedla si na ni. Projížděla jsem si mobilem a přemíšlela co udělám se svým životem. Celý svět se mi obrátil na ruby. Poté jsem uslyšela zvonění a šla jsem domů. Mněla jsem jet autobusem ale nechtěla jsem se náhodou potkat s lidmi se kterými jsem se dnes vyděla. Cestou domů jsem uviděla dětské hřiště. Před očima se mi přehrála vzpomínka z dětství. Jak jsem byla na houpačce. Smála jsem se a mamka mně s láskou houpala. Nikdy nezapomenu na své ůžasné dětství a začala jsem myslet pozitivněji. Přišla jsem domů a rychle utekla do pokoje. Chťela jsem se vzpamatovat z toho dne. Projížděla jsem sociální sítě a pak jsem uviděla reklamu na novou sociální síť pro lidi kteří by chtěli napsat knihu. Zalíbilo se mi to Ikdyž nejsem žádná spisovatelka ani čtenářka. Hned jsem začala psát knihu o vaření jelikož jsem milovala vaření a chtěla jsem své rady poslat do světa. Ta se tolik nechytla ale já to nevzdala... Druhý den mně napadla kniha Jak Se Stát Unicornem a tak to začalo. Mněla jsem místo kde jsem se cítila jako doma. Spíš jak v nebi... Poznala jsem jednu holčinu... bylo to úžasné. Tak proč jsem se zabila... jestli se to dozvý tak jí po mně bude smutno... nebo ne???
