Nový život

Nemůžu takhle žít!!

O osm měsíců dříve

Sára

Moje mamča přijala tu novinu poměrně klidně... Tedy, vsadím se, že kdyby se jí Milan dostal do rukou, nevyšel by z jejich setkání živý, ale já jsem ho už nikdy v životě nechtěla vidět, a tak mi slíbila neřešit to kdekoliv jinde, než na gauči na kterém právě sedím a už asi posté dneska brečím a proklínám se za to, jak jsem houpá. Nemá smysl brečet kvůli tomu, že jsem těhotná... Brečím spíše proto, že otcem toho dítěte, které už několik týdnů nosím pod srdcem je takový člověk jako Milan, a ne Chris... Po oné noci po derniéře Lady Love, kdy jsem jí celou probrečela na jeho rameni ve Stromovce jsme se ještě několikrát sešli, prý aby se ujistil, že nic nepotřebuju... Jen proto, že jsem byla paličatá a zakázala si mu říct pravdu o tom, co k němu cítím, jsem ho totiž nadobro ztratila... Občas sice náhodou otevřu Instagram, ale nikdy proto, abych tam umístila fotku ze svého života, ale tak maximálně proto, abych se podívala, jak se daří Chrisovi. A před několika dny se vedle něj začala na fotkách čím dál častěji objevovat krásná, štíhlá holka s krásně hustými vlasy, které jí obklopovaly celou hlavu a trčely do všech stran... Docela chápu, že Chris dal přednost téhle krásné atletce přede mnou, která jsem měla mít život brzy nadobro v troskách. 

Znovu mě přepadla lítost nad tím, co se stalo a protože mamča nebyla doma, a vrací se až zítra večer, zvedla jsem se a vzala jsem si v kuchyni láhev vína a skleničky. Poté jsem napsala Míše, jestli se za mnou nechce zastavit. Jako kdyby o mojí zprávě věděla ještě dřív než jsem jí odeslala a už zvonila u dveří. Ještě s tváří celou zmáčenou od slz jsem jí došla otevřít a padly jsme si do náruče. Poté, co se mi to stalo, jsme se obě začaly cítit hrozně zranitelně a tak jsme vždy, když jsme šly ven šly spolu a to nás sblížilo ještě víc... Sedly jsme si v obýváku nad sklenkou výborného růžového vína a vzpomínaly jsme na časy, kdy bylo všechno tak snadné...

A jak jsme tak mluvily, pomalu ve mě mizela jedna sklenka za druhou a ani jsem si nevšimla, kdy jsem se zvedla abych došla pro další. Najednou jsem se znovu rozbrečela a začala jsem vykřikovat, že se zabiju a podobně. Jen jsem cítila, jak se okolo mne ovinuly Míšiny paže a tiše mi pošeptala "Mám zavolat Chrisovi?". Bylo to pro můj mozek, ovlivněný alkohole hodně silné pokušení... Už jsem začala přemýšlet, že bych mu zavolala sama a pozvala ho sem, a nějak ho dostala do postele, ale nakonec moje trochu jasněji uvažující já získalo převahu a jen jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem, aby mě viděl, aby viděl, co se ze mě díky Milanovi stalo. Myslím, že kvůli mě trpěl už dost... Myslím, že už nikdy nedostanu z hlavy ten den, kdy mi to Milan udělal. Pamatuji si to jako dneska. Ten pohled, jak Milan a Jakub kopou do mého Chrise, ten pohled, plný opovržení v Milanových očích, když odcházel a nakonec ta jediná hezká vzpomínka na ten den, která mě bude provázet celý život; Chrisovo obětí a to, jak jen v klidu seděl vedle mě ve svém značkovém obleku od Armaniho a nechával mě, ať mu jej klidně zmáčím zmažu a roztrhám, jak jsem byla zničená. Prostě tam jen v klidu tiše seděl. Jednou rukou mě hladil v vlasech a ve druhé ruce si pohrával s mobilním telefonem. V očích měl něco, co jakoby jej oddělovalo od reality. A ač to na sobě nenechal znát, moje srdce mi říkalo, že svádí tuhý vnitřní boj sám se sebou, jestli se radši starat o mě a chránit mě, nebo jít a zabít Milana...

***

Ahoj, tak tady máte další kapitolku, psanou tentokrát ze Sářina pohledu.. Jak je vidět, asi to nikdy nebude tak, že by na Chrise zapomněla... Snad se vám bude líbit i pokračování...

Váš Radek*