unspoken words✔️

42. všichni zase spolu

,,Tady jsou dveře do koupelny a támhle je komoda, tam si dej věci. Jo a pozor na okno, až si ho budeš chtít otevřít, tak opatrně. Trochu se zasekává." Nepatrně jsem se pousmála a utáhla si culík. ,,Děkuju ti Amy. Za všechno. Že sis mě vyslechla. A pochopila." ,,Ne otče.. Takhle to není. Už jsem jen pochopila určité věci a změnila jsem na tebe pohled. Jsem ráda, žes' mi to vysvětlil. Takže.. Já děkuju." ,,Nebude tvýmu klukovi vadit, že tu nějakou dobu pobudu? Přeci jen je to jeho dům. A já jsem cizí člověk i pro tebe, natož pak pro něj. Nemůžeš za mě ručit. Co když něco provedu nebo rozbiju?" ,,Já ti věřím." Zasmála jsem se a pevně ho objala. 

,,Tak dobrou noc. Uvidíme se ráno." Otec kývl a pohladil mě po tváři. ,,Dobrou noc dcero. Jsem rád, že jsem zase s tebou." S úsměvem jsem kývla a zavřela dveře od pokoje pro hosty v patře. 

,,Měl pravdu. Co když něco provede." Justin, opřený o zábradlí se postavil plnou vahou na obě nohy a se založenýma rukama na hrudi ke mně došel. Mezi obočím se mu rýsovala nepatrná vráska a na krku mu lehce vylézala žíla. I přesto, že jsme stáli pod docela hlučným větrákem jsem si všimla, jak se mu o sebe vztekem třou zuby a v hlavě mu vřou všechny myšlenky. Mého otce nesnášel. Občas se stane, že vám člověk nepadne do noty, ale podle mého to bylo už trochu přehnané. ,,No tak, Justine. Je to můj otec." ,,Otec, který tě opustil když jsi byla malá." ,,Už jsem říkala, že to bylo úplně jinak. Vysvětlil mi to a já mu věřím." ,,Já ne." Justin zúžil oči do ještě tenčích čárek a zachraptěl. Zakoulela jsem očima. ,,Bude tu jen pár dnů.. Navíc už mám plán. Pojď už si lehnout." Zatáhla jsem ho za předloktí a tak povolila jeho zkřížené ruce. Justin se pousmál a zahleděl se mi do očí. ,,Aby byl na nějaké mluvení vůbec čas." Políbila jsem ho. 

***

,,Tak dobře, domluveno. Budu se těšit." Zavěsila jsem a s úsměvem si mobil strčila do upnuté kapsy černých tepláků druhého rána, když jsem připravovala snídani. ,,S kým jsi mluvila?" Zeptal se Justin, když sešel schody a poškrabal se na zátylku. ,,Ale s nikým." Mávla jsem rukou. ,,Amy." Řekl s vážným tónem. ,,S nikým, to není důležité." Dál jsem se věnovala míchání zeleniny na pánvi, dokud mi Justinova ruka pevně nestiskla předloktí a nezatáhla tak silně, že jsem se od linky odsunula o několik centimetrů. ,,Řekni mi, s kým jsi mluvila. Víme přece oba, co máš za sebou." ,,Ty mi jako nevěříš?" Vychrlila jsem na něj. ,,Nikdo neřekl, že ti nevěřím.. Jen chci mít jistotu. Pamatuj, důvěřuj, ale prověřuj. Tak co, kdo to byl?" Pozvedla jsem obočí. 

,,Dobré ráno!" Ozvalo se od schodů hlasité zívnutí a křupnutí kloubů. Než mě Justin stihl pustit, otec stál v kuchyni a ospalýma očima na nás zíral. ,,Dobré." Hlesl otráveně Justin, dlouze se mi podíval do očí a odešel do obývacího pokoje. ,,Nějaký problém?" Šeptl otec. ,,Ale vůbec ne." Falešně jsem se usmála a při dodělávání zeleniny si vyslechla ještě pár dalších křupnutí. 

***

,,Spalo se mi jako v bavlnce. To vaše jemné povlečení je jako sen!" Zasmál se otec a kousek chleba mu vyletěl z pusy.  Ušklíbla jsem se na něj a vložila si do úst další sousto. Justin seděl zařezaně naproti mně, jídla se ani nedotkl. Těžko říct, jestli byl víc naštvaný na mého otce, nebo na mě a mé tajemství, které jsem se mu chystala odhalit až odpoledne. ,,Otče.." Řekla jsem a ztěžka polkla. ,,Potřebuju, abys mi dnes odpoledne s něčím pomohl. Je to důležité." Oba muži u stolu se na mě podívali. Trochu překvapeně, trochu snad vyděšeně. ,,No.. Chtěl jsem jet sice na projížďku na motorce, abych vám tu nijak nepřekážel, ale.. Klidně. Když moje dcera potřebuje pomoct, jsem tu pro ni vždy." ,,Hm.. Že jste tu pro ní nebyl když jí podvedl přítel nebo když jela na policii." ,,Justine!" Okřikla jsem ho. ,,To je v pohodě, zasloužím si to." Otec se usmál a snědl poslední kousek snídaně, co měl na talíři. ,,Bylo to skvělé holčičko, děkuju ti!" Zvedl se, odnesl talíř do dřezu a pohladil mě po vlasech, před tím, než odešel do pokoje. 

,,Tos nemusel." ,,Jako co?" ,,Takhle si rejpnout." Justin se ironicky zasmál. ,,Amy to nemyslíš vážně. Ty se ho ještě zastáváš? Po tom všem, co udělal?" ,,Právě že toho moc neudělal. Nebyla to jeho chyba, Justine. Říkala jsem ti to." ,,Já vím. Ale co když lže? Co když má zase něco za lubem? Co když zase odjede a nechá tě tu?" Chvíli jsem se odmlčela, možnost by tu přeci jen byla.. ,, Ne, toho se neboj. A i kdyby, umím se o sebe postarat. Žila jsem bez něj celý život, zvládnu to i teď. Ale mám plán, jak už jsem říkala.. Bude to zajímavé." Potutelně jsem mrkla a dala se do mytí nádobí. 

***

Ve tři odpoledne zastavilo před domem černé auto s bílými světli. Přesně načas, jako vždy. ,,Už je tady." Houkla jsem na Justina, sedícího na pohovce a gestem ruky naznačila, ať jde za mnou ke dveřím. ,,Kdo?" Položil telefon na malou komodu a založil si ruce na hrudi. Místo odpovědi jsem se jen pousmála a dala mu pusu, předtím, než jsem otevřela vchodové dveře, ve kterých stála matka. 

,,Amy! Ahoj!" Křikla s širokým úsměvem na tváři a objala mě možná pevněji, než jsem předpokládala. ,,Tak jsi tady. Vítám tě." Vzala jsem jí tmavě modrou tašku z ruky a položila ji na stůl v kuchyni. ,,Dobrý den, paní Parkerová." Justin si s matkou potřásl rukou a než jsem zašla chodbou dozadu ke schodům, zaslechla jsem, jak se baví o velmi teplém počasí. 

Po schodech nahoru do patra jsem šla velmi opatrně. Ani nevím proč, ale nechtěla jsem, aby vrzl jediný schod, aby zaskřípal jediný stupínek.. Levou rukou jsem se držela zábradlí, a když jsem vyšla všechny schody, ocitla jsem se jen pár kroků od pokoje, kde přebýval můj otec. Měl pootevřeno a z pokoje kromě tlumeného slunečního světla vycházel i jemný zvuk ukulele. Jedno také mám, už od dětství, ale jak jsem přišla na chuť kytaře, už mě čtyři jednoduché struny nelákají. Došla jsem až ke dveřím a o trochu víc je pootevřela, a tak si mě otec hned všiml. Brnkal si potichu cosi na ukulele a u toho zpíval text, kterému jsem nerozuměla. Seděl na posteli, v tmavých, plátěných kraťasech a šedivém tričku s černým lemováním u výstřihu a konců rukávů a s nápisem Boston league '98. Hned, jak mě spatřil se poškrábal ve vlasech a ukulele odložil na polštář. ,,Copak holčičko, chceš už pomoct s tím, o čem jsi mi řekla ráno?" ,,Jo jasně.." Kývla jsem. ,,I když.. Počkej ještě." Přivřela jsem dveře a došla až k posteli , přičemž jsem si bezdůvodně urovnala tepláky a posadila jsem se vedle něj. ,,Slib mi, že se na mě nebudeš zlobit." ,,Proč bych měl? Nemám důvod, sluníčko." Usmál se a dal mi pramen vlasů za ucho. ,,Tak dobře. Pojď za mnou." 

***

Když jsme scházeli poslední schod a otec mě chtěl předejít a vejít do obýváku jako první, zastavila jsem ho. ,,Počkej tady. Až tě zavolám, tak přijď." ,,Ale proč?" Rozhodil rukama a zasmál se. ,,Uvidíš." Mrkla jsem a rozešla se svižným krokem po chodbě až do obývacího pokoje za matkou a Justinem, kteří si mezitím stihli dát kávu a sušenky a skvěle si popovídat. 

,,No Amy, konečně! Kdes' byla? Nemůžeš mě pozvat a pak jen tak zmizet." Usmála jsem se a sklopila hlavu. ,,Nezmizela jsem jen tak." Matka se mi zvědavě zadívala do očí a usrkla si hrníčku s kávou. ,,Hm?" ,,Slib mi, že s nenaštveš a neodjedeš." ,,Slibuju." Řekla, aniž by měla jakákoliv podezření. Asi měla ten den dobrou náladu. ,,Tak dobře." povzdechla jsem si. ,,Můžeš?" Podívala jsem se za roh do chodby, kde u schodů stál otec a s úsměvem si poťukával rukou. Jen kývl a vydal se za mnou. 

,,Tak co se..." Větu nedořekl a navázal s mojí matkou oční kontakt. ,,Ahoj." Řekl překvapeně. ,,Tak si můžeme konečně promluvit.."