Celé odpoledne se starší chlapec snažil přijít na to, co se to s ním dělo. Nechápal svoje počínání. Jakoby... jakoby měl v sobě Kyungsoo něco, co ho zbavilo racionálního myšlení. A pak ho v době oběda našel sedět samotného u jednoho stolu. Chvíli váhal, co kdyby se situace z dnešního rána mohla opakovat? Nakonec si ale stejně přisedl. ,,Dobrou chuť," prohodil, jakoby nic. Jeho spolusedící se okamžitě skrčil pod stůl, ve snaze se schovat. ,,Co to.. děláš?" zasmál se. A Kyu si uvědomil, že ten smích zná. Takže opatrně vykoukl ze svého úkrytu a tváře mu zrudly, když spatřil, kdo si k němu vlastně přisedl. ,,Uhm... Nic." posadil se normálně a protože se samým studem nemohl na toho kluka ani podívat, sklopil pohled do talíře. Druhý chlapec nad ním jen pobaveně zakroutil hlavou. ,,Jaký jsi měl den?"
,,No... nijak zajímavý." absolutně nechápal, proč se ho někdo jako on ptá na takovou věc. Koho kdy zajímalo, jak se taková nicka jako on má? ,,No, já taky ne." párkrát do jídla hrábl, moc toho ale nesnědl. Jídla- uh, dalo se tomu vůbec říkat jídlo? Prostě se na údajné obědy, co v jejich jídelně... uhm, dejme tomu vařili, nedalo kolikrát ani podívat, natož aby je někdo pozřel. Proto to po chvíli vzdal i Kyungsoo a zapíchl vidličku do toho něčeho, co mělo být maso. Ta se s hlasitým břinknutím skácela na talíř, protože ona věc rozhodně neměla takové skupenství, jaké by maso mělo mít. Kluk s podivně barevnými vlasy k němu zvedl pohled, pak se nervózně ošil a poposedl si. ,,Nevadí ti, že tu sedím? Ono jinde nebylo místo." Kyu stočil pohled k prázdnému stolu vede nich. Pak se znovu otočil k němu, s pozvednutým obočím a výrazem ve tváři, který se přímo ptal na to, jestli si z něj dělá srandu a nebo to myslí vážně. ,,To je blbá výmluva." Kluk naproti se zasmál. Dostal ho. ,,Prostě jsem chtěl.. vadí to?" řekl, ale ne už tak sebejistě, jako se před chvílí smál. Tahle otázka Kyungieho zaskočí. Vadilo mu to? No, vlastně ani ne. Co takhle říct prostě pravdu? ,,Já nevím. Nejsem zvyklý na společnost."
,,Uh.. ty asi moc nevyhledáváš lidi, co?"
,,Oni nevyhledávají mě." pokrčil rameny.
,,Jsi v tomhle ohledu zanedbaný." odtušil ten s fialovými vlasy a zapřel se víc o opěradlo židle. ,,Zanedbaný?" černovláskovo obočí vyletělo k výšinám a měl co dělat, aby se hlasitě nerozesmál přes celou jídelnu.
,,No ano. Copak to nevidíš?"
,,Ne..?" zanedbaný? Během těch let už mu přišlo normální, že se mu lidi vyhýbají obloukem, lepili mu na záda papírky se směšnými urážkami a pravidelně obědval sám.
,,To se mi ale vůbec nelíbí.." řekl zamyšleně.
,,Já nechápu, proč to vůbec řešíš.." ušklíbl se a zakroutil nad tím hlavou.
,,Proč bych neměl?" probral se ze svého zamyšlení a na Kyungieho se usmál.
,,Protože máš určitě lepší věci na práci.. Si myslim."
,,Je na mně, jak svůj volný čas využiji." mrknul na něj a položil lokty na stůl. Následně si do dlaní opřel hlavu a zadíval se na osobu sedící naproti němu. ,,Nevim, jestli ho využíváš dobře." dotyčný, kterého pozoroval se na něj nuceně usmál a jen stěží se přemáhal, aby se nezvedl a neutekl co nejdál to šlo. Hlavně pryč od toho.. blázna! Ten si jen odfrkl a podíval se na jeho prázdný talíř. ,,Už nebudeš?"
,,Ne... nedá se to jíst." odsunul tác dál od sebe. Nemohl se na to už koukat, měl pocit, že s každým pohledem se mu chce zvracet víc a víc. ,,V tom máš pravdu." zasmál se a udělal to samé. ,,Měl jsi poslední hodinu nebo máš ještě odpoledňák?" Kyu zaváhal. Žádnou další hodinu už neměl. Ale pokud řekne, že nemá, bude ho dál otravovat. Kdežto kdyby řekl, že má, nechal by ho Chyneol napokoji a on se mohl nepozorovaně proplížit domů. ,,Měl jsem poslední hodinu." zamumlal.
Ty idiote!
,,Super, já taky!" podíval se na něj s úsměvem od ucha k uchu a tleskl. Kyungiemu pak hlasitý zvuk ještě chvíli rezonoval v uších. ,,Nevím, proč by to mělo být super." zabručel a zvedl se s tím, že půjde konečně odnést tác. ,,Noo, doprovodím tě domů!" vypískl nadšeně a zvedl se spolu s ním. Rozhodl se, že ho donutí být více kolektivní. Na to Kyungsoo jen protočí očima. ,,Co když doprovodit nechci?"
,,Neboj, neznásilním tě, jestli narážíš na tohle." vyplázl na něj jazyk a rychle s ním srovnal krok. Měl sto chutí mu ten jazyk ustřihnout, ale neměl po ruce nic, čím by to šlo. Celou cestu ke Kyungieho skříňce bylo ticho. Chanyeol za ním šel jako ten nejlépe vycvičený pejsek -i když v jeho případě to bylo spíše otravné štěně. Taky se pořád blbě usmíval. A to ho štvalo snad nejvíc. ,,Ty to fakt myslíš vážně?" zabouchl skříňku a hodil si svou odrbanou školní tašku přes rameno. ,,Co máš na mysli?" naklonil hlavu na stranu a trochu svraštil obočí. ,,Vážně mi chceš jít za zadkem až domů? Bydlím daleko, nestojí ti to za to." rozešel se ven ze školy, doufajíc, že nechá Chanyeola daleko za sebou. ,,Taky můžu jít vedle tebe!" zasmál se a znovu ho doběhl. ,,Nevadí mi to. Rád tě doprovodím." upravil si límeček košile. A Kyungsoo věděl, že toho už se jen tak nezbaví.
ČTEŠ
Give Me A Chance |KoliBee/PotaPato| ChanSoo
Fanfiction,,Koukáš v noci na hvězdy?" ,,Uhm, jo, občas.. když si potřebuju pročistit hlavu.." Pokrčí rameny. ,,Nejvíc mě baví hledat nová a nová souhvězdí. Pak si připadám aspoň v něčem dobrý.." Složí si obě ruce do klína a podívá se z okna ven. Teď tam není...
