Než jsem tě poznala

1. Kapitola

"Nemohu žít, odešel mi život! Nemohu žít, odešla mi duše!"
Odhodila jsem knihu na postel a tiše zaúpěla. Nejspíš bych toho měla nechat. Té sebelítosti a neustálého uzavírání se do sebe. Vždyť už tak jsem ztratila úplně všechno. Rodiče, přátele, kluka, popularitu a brzy ztratím i sama sebe, pokud to takhle bude pokračovat. Jenomže znáte to .. Zažíváte v životě něco těžkého a očekáváte, že vaši nejbližší vás podpoří. Očekávání není špatné, ale já už jsem s ním skončila. Spálila jsem se. Znova. A teď sedím v sobotu večer sama doma a neustále čtu jednu a tu samou knihu. Na větrné hůrce. Dříve jsem ji nenáviděla a to k smrti. Teda možná jsem si to jen myslela, protože až doposud jsem si nalhávala spoustu věcí. Tak třebaže být oblíbená je to jediné, co k životu potřebuji. Nebo bavit se s oblíbenými lidmi znamená, že jsem cool. Byla jsem vážně naivní a hloupá! Neříkám, že teď se mám lépe, ale mohla bych. Problém je v tom, že jsem se zasekla v čase a nedokážu se posunout dál. Neustále se vracím k tomu, co bylo. Chyba. Ale abyste to správně pochopili, povím vám ten příběh úplně celý.
Ten den jsem slavila své osmnácté narozeniny a jako oblíbená a sebestředná puberťačka jsem chtěla mít doma párty pro celou školu, alkohol, drogy, cigarety a všechno to, proč jsou lidi cool. Naši nebyli doma, takže by mi to nejspíš i vyšlo. Pozvala jsem k sobě Samanthu a Marry, moje dvě nejlepší kamarádky. Teda myslela jsem si to. A taky svého kluka Marka. Láska jako trám, haha. Všechno bylo nachystané a párty mohla klidně začít. V našem obrovském domě se začala scházet vážně snad celá škola a já byla na vrcholu blaha. Všichni mi přáli a chválili mě. Uznávali mě, což bylo přesně to, co jsem si přála. Jenže po chvíli se to trochu vymklo kontrole. Všichni byli úplně na mol a bylo jen otázkou času, kdy sousedi zavolají policii, protože tolik hluku, co jsme nadělali. A já sama byla taky dost sjetá. Ano, sjetá. Zavolala jsem teda rodičům. Až tak hloupá a opilá jsem byla. A taky dost zdrogovaná. Nevím, proč jsem to udělala. Byla jsem zoufalá, protože ti lidi nechtěli odejít. Moji rodiče byli vždycky příliš starostliví a nebylo pochyb, že telefonát jejich opilé dcerky je musel pěkně rozrušit. Nejspíš natolik, že když spěchali zpátky domů, nedávali pozor na cestu a sjeli autotem z příkopu. Moje máma byla na místě mrtvá a můj otec bojoval týden o život v místní nemocnici. Nepřežil. A ten večer, co se to stalo, jsem já klidně vyspávala kocovinu. Ráno jsem se vzbudila, protože někdo dlouze zvonil na dveře. Po celém bytě byly rozházené nedopalky od cigaret, prázdné flašky od alkoholu, kondomy, drogy a jiné svinstvo. A u dveří stála policie, která mi oznámila, že moje matka je mrtvá a můj otec leží v kómatu. V tu chvíli jakobych si uvědomila úplně všechno a od té doby je to se mnou takhle. Ani si neuvědomuji, kolik času uběhlo, protože to nevnímám. Mám pocit, že si nezasloužím být znova šťastná po tom, co se stalo. Je to totiž moje chyba ...

Pohled Damona
Raz, dva, tři .. Raz, dva, tři .. Raz, dva, tři ..
V hlavě jsem si počítal doby, abych to uhrál, ale zase to bylo úplně mimo rytmus. Naštvaně jsem třískl paličkou do bubnu. Dneska toho asi moc nenazkoušíme.
,,Kdybych tě neznal, asi bych si myslel, že jsi se zamiloval," ušklíbl se Kai a odložil kytaru na bok. Věnoval jsem mu otrávený pohled. Na to teď rozhodně nemám ani pomyšlení. Prohrábl jsem si rukou vlasy.
,,Možná je to tím prostředím, kámo. Sorry, Zayne, máš to tu fakt pěkný, ale ve zkušebně je přece jen lépe," mýkl Enzo rameny. Zavrtěl jsem hlavou. Tím to rozhodně nebude. Je pravda, že se to tady divně rozléhalo, ale zase až tak hrozné to nebylo. Prostě jsem se nedokázal soustředit.
,,Kámo, co je?" zeptal se můj nejstarší kamarád a jemně do mě žduchnul. Se Zaynem se známe už od školky. Oba máme příšerně zazobané rodiče, ale s tím rozdílem, že ti jeho aspoň chápou pojmy mateřství nebo starost o dítě, láska. A on má dokonce sourozence dva. Starší sestru, která je vážně moc fajn. A mladšího bráchu, který nemá ani šest. Ale všichni se mají strašně rádi. Zato můj vztah se Stefanem, mým jediným sourozencem je na bodu mrazu. A to je možná důvod mé dnešní nepozornosti. Na víkend mám jet po dlouhé době domů a jelikož on ještě chodí má střední, doma bude určitě. Nejsem rozhodně žádná citlivka, ale je docela divný, že on plní všechny očekávání svých rodičů a já jezdím domů jen proto, aby mi všichni něco vyčítali. Většinou teda jezdím na víkend k Sally. Je to sestra mojí mámy, takže moje teta. A Zayn je její syn. Teoreticky je teda můj bratranec, ale ono je to všechno moc složité. Každopádně Sally je úžasná a chová se ke mně jako k vlastnímu synovi. Většinu svého dětství jsem strávil s nimi.
,,Hele, já už asi půjdu. Vy tady klidně zůstaňte, ale já jsem unavený," začal jsem se zvedat, protože jsem s nimi nechtěl probírat žádné psychologické debaty. Nakonec bychom to totiž zapili chlastem a já mám zítra ještě dvě přednášky, a pak mě čeká pěti hodinová cesta domů, takže to vážně nepřipadá v úvahu.
,,Damone, ty jsi vážně děsný," poznamenal Enzo. Kývl jsem. To je mi jasné.
,,Tak čau, dej mi vědět," řekl Zayn a já se na něj vděčně podíval. Ještě jednou jsem se rozloučil, popřál hezkou zábavu a zabouchl za sebou dveře.
Zayn bydlel v panelovém domě kousek od campu. Byl to spíše studentský dům, protože většina lidí, co tady žila byla mezi osmnácti až pětadvaceti lety. Takže pohoda. Pomalým krokem jsem scházel schody a pobrukoval si písničku. Možná až moc pomalým, ale to mi v tu chvíli bylo asi jedno. Asi ve třetím patře jsem narazil na pohlednou holku, kterou si pamatuju z kavárny. Pozdravil jsem ji. Ani jsem netušil, že bydlí tady. Sranda.
,,Damone," odpověděla mi na pozdrav se smíchem. ,,Dneska ses ani na to kafe nestavil," poznamenala a já se ušklíbl.
,,Zítra přijdu, pokud máš teda směnu," pokrčil jsem rameny a ona přikývla. Chtěla něco říct, ale přerušil nás tichý hlas.
,,Pardon, můžu projít?" zašeptala dívka za mnou a já uhnul na stranu. Drobná slečna se protáhla kolem mě a bez jediného pohledu zmizela v dalším patře. Nakrčil jsem obočí.
,,Kdo to byl?" zeptal jsem se a Emma si zastrčila vlasy za ucho.
,,Renesmee Cullen. Ale Damone ... drž se prosím zpátky. Ta holka už toho má za sebou dost," varovala mě a já pozvedl pobaveně obočí. Co si o mně jako myslí?
,,Vždyť já jsem úplně svatý," bránil jsem se.
,,Slib mi to! Jako své kamarádce," povzdechla si a já taky. Jak je libo.
,,Přísahám ti, že se s ní nepokusim spojit, mluvit s ní a cokoliv jiného," odříkal jsem už dost známe slova a ona se vděčně usmála.
,,Tak se teda měj. Pozvala bych tě dál, ale mám práci a ty vypadáš dost unaveně," zasmála se.
,,Čauu," rozloučil jsem se a svým tempem sešel schody a vydal jsem se do campu.