Než jsem tě poznala

3. Kapitola

Pohled Damona
Taxík zastavil před elegantní vilou, kde jsem já vyrůstal. Podal jsem řidiči drobné a vystoupil. Oprášil jsem si šortky a popotáhl si vytahané šedé tričko. Doma se asi pominou.
Náš dům ležel za New Yourkem v menší vesničce pro zbohatlíky. Rozhodně to nebyla taková vesnička, kde vyrůstal Zayn. Tady bylo všechno na úrovni.
,,Damone! To je dost, že jsi tady, synku," přiběhla moje matka v slušivém kostýmku. Nechápu, jak v těch podpatcích mohla běhat po kamíncích. Nikdy jsem to nechápal. ,,Proboha," zarazila se, když si mě prohlédla. Prohrábl jsem si vlasy a věnoval jí omluvný pohled.
,,Promiň, nestihl jsem se převléct," vysoukal jsem ze sebe. Cítil jsem se blbě. A to tady nejsem ani pět minut.
,,Tak co mám s tebou dělat," povzdechla si a ještě jednou se na mě podívala. Ne zrovna hezky. Potlačil jsem protočení očí a místo toho jen přešlápl z nohy na nohu. ,,Stefe, broučku!" zavolala někam do zahrady a téměř ihned se objevil můj bratr. Měl na sobě elegantní košili a černé kalhoty. I vlasy měl nagelované. Vedle něj jsem vážně musel vypadat jako buran. Kam jsem se to narodil?!
,,Ano, matko?" pousmál se a postavil se vedle Lily, tedy naší takzvané mámy. Ta ho poplácala po rameni a věnovala mu mateřský úsměv. Asi trochu překážím, ne?
,,Mohl by jsi vzít Damona k sobě a najít mu něco slušného na sebe? Nerada bych, aby se tady procházel v něčem takovém," nakrčila obočí. Stefanovo oblečení? Ale no tak!
,,Mám pocit, že mi to bude trochu malé," zamumlal jsem a oba se na mě zadívali.
,,To je pravda," potvrdil to můj bratr.
,,No jistě. Já tvému otci vždycky říkala, nenuť toho kluka do sportu. K čemu to asi tak doktorovi bude?"
Ach, no jistě. Málem bych zapomněl na ty kecy. Podle mé matky dělám totiž špatně úplně všechno. Nesportuju, nežijí zdravě. Sportuju, je mi úplé bráchovo oblečení. Nechci být doktor, katastrofa. Rozhodl jsem se, že se jim podřídím, nic ae nezměnilo.
,,A co oblečení tvého otce? Nebo ne. Zůstaň si klidně v tomhle, ale hlavně se takhle neukazuj někde na veřejnosti," spráskla ruce a popohnala mě dovnitř. Odložil jsem si věci ve svém starém pokoji a na chvíli se posadil na měkkou postel. Všechno tady bylo pořád stejné. Tenhle pokoj patřil klukovi, který odevzdal svůj život rodičům, hah. V poličkách byly naskládané knížky o nedicíně, podle abecedy. Na stěně visely medaile z biologických soutěží. Neříkám, že být doktor je špatné, protože představa, že pomáhám lidem je celkem fajn, ale ne v případě, že tě do toho rodiče nutí už odmalička.
,,Hmm, takže můj bratříček se po dlouhé době zase ukázal," pronesl Stefan ironicky a zavřel za sebou dveře. Obrátil jsem svou pozornost na něj. ,,Jak je na vejšce, doktůrku?" ušklíbl se a posadil se na kraj postele.
,,Nejsem žádný doktor, takže ty vtipy si nech," protočil jsem očima. Uchechtl se a začal si pohrávat s povlečením. Vážně mě to dost rozčilovalo a on to věděl.
,,Nejsi a nejspíš ani nebudeš. Vždyť se na sebe koukni," zavrtěl hlavou. Pozvedl jsem obočí. Copak já mu připomínám, že vypadá jako teplouš v tom, co má na sobě?
,,Super, tak vypadni," lehce jsem do něj žduchnul a on si protřel rameno.
,,Au. Neprovokuj mě," zavrčel. Jasně. Ještě by na mě mohl použít svůj gel na vlasy. Tohle bude vážně špatný víkend.

Pohled Renesmee
,,To je takový debil!" řekla jsem si pro sebe a snažila se odemknout vchodové dveře, ale byla jsem vážně rozčílená. Všechen smutek se mi najednou přeměnil v nehoráznou zlost. Dva měsíce po škole, když já za nic nemůžu. ,,Ty vole," kopla jsem do dveří, protože ono to vážně nešlo. Jenže najednou se otevřely. Teda někdo je otevřel.
,,Pardon, slečno, udělaly vám ty dveře něco?" uchechtl se ten kluk a já bych se teď nejraději hanbou propadla. Sakra! Propalovala jsem pohledem špičky svých bot a snažila se zůstat klidná.
,,N-nee," prudce jsem zavrtěla hlavou a dotyčný se tiše zasmál. Zvedla jsem zrak, abych si ho mohla prohlédnout. Byl skoro o hlavu vyšší než já. Tmavé hnědé vlasy mu padaly do tváře a jeho zelené oči se usmívaly společně se rty. Netrvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, s kým mám tu čest. Zayn Collins. Ten zpěvák z té kapely. V jednu dobu se to u nás na škole strašně řešilo. Protože jejich kapela je fakt dobrá.
,,Je zvláštní, že se ještě neznáme, když bydlíme v jednom domě," podivil se a natáhl ke mně ruku, kterou jsem přijala. ,,Zayn Collins."
,,Renesmee. Renesmee Cullen," jemně jsem se usmála a on přikývl. Bylo to zvláštní. S nikým cizím jsem už strašně dlouho nemluvila. A už vůbec ne s někým, kdo by byl tak milý. Myslela jsem, že všichni členové té jejich kapely budou namyšlení a vypatlaní frajírci. Asi jsem se spletla.
,,Těší mě," zase ten úsměv. ,,Hele, teď jedu k rodičům, ale rád bych tě zase někdy viděl," prohrábl si vlasy a já se na něj podívala vážně překvapeně. Něco takového by mě nenapadlo ani ve snu. Zajímal se o mě milý, pěkný a nejspíš taky chytrý kluk. Tohle bylo jako splněný sen. Najednou byly všechny výčitky svědomí pryč a mně to přišlo jako osud.
,,Jasně," zasmála jsem se, ale pak jsem se hned zarazila. Nevím, jestli se můžu vůbec smát. Není to trochu divné .. Ach, už je to vážně dlouhá doba. Zayn se na chvíli zamračil, ale pak se zase usmál.
,,Dala by jsi mi svoje číslo? Napíšu ti," poprosil mě. Ehm, tak jo?  Napslala jsem mu do mobilu své číslo. ,,Rád jsem tě poznal, Renesmee," usmál se a vydal se pryč. Nestihla jsem už ani nic říct. Taky jsem tě ráda poznala, Zayne. Haha, já jsem vážně blázen!'