Pro blaho školy a jejích studentů

„Miláčku...?"

Lucius Malfoy pod pokrývkou prsty sledoval smyslnou křivku ramen, paží, boků a...

Tak moment!

Tady evidentně něco  nesedělo!

Narcissa byla vždycky štíhlá, ale nikdy jí takhle netrčely kosti a odkdy, u všech rarachů, spává oblečená... v pánských kalhotách?

„C-je? Co-s-děje?" zamumlala teď jeho krásná žena zcela nepochopitelně rozespalým hlasem Severuse Snapea.

Lucius strnul.

Ve vší nenápadnosti stáhl ruku zpátky.

A silou vůle se přinutil otevřít oči.

„Ach Bože!"

Dobře ti tak! zaječel jeho mozek, beroucí zrovna perličkovou lázeň v přemíře včerejšího šampaňského.

„C-je?" zasyčel znovu Severus, bezvládně zhroucený na vedlejší polovině postele.

Tohle nemůže být pravda! problesklo Malfoyovi hlavou. Prostě nemůže... Je to jenom sen – bláznivý, zmatený, neskutečný... Když teď otevřu oči, probudím se doma ve Wiltshiru. Narcissa bude ještě spokojeně spát, skřítci připraví snídani; dozlatova opečené tousty, čerstvé máslo, pomerančový džem, nějaká vejce, slaninu, domácí sýr... a kávu, rozhodně hodně kávy... Takže teď se pěkně pomalu v klidu probudím a –

„Do čerta, Severusi! Co děláš v mé posteli!?"

Ředitel zmijozelské koleje jen neochotně pustil polštář, který si oběma rukama tiskl k pobledlému obličeji, a velmi opatrně pootevřel jedno oko, aby mohl prozkoumat okolní místnost.

„Ty jsi – koupil Tkalcovskou?" zamumlal nejistě zpod rozcuchaných tmavých vlasů.

„Cože jsem...?"

„– Takže asi ne," zavrčel bradavický profesor, známý svým bystrým úsudkem. „V tom případě ležíš ty  v mé posteli," dodal s odporně pedantickou důsledností.

„Ach, Bože..." Lucius se odsunul jak nejdál to šlo, aniž by riskoval, že jeho hlava přitom nekontrolovaně exploduje. „A co v ní dělám?" zjišťoval mdle.

Profesor lektvarů si přitáhl pomačkaný hábit úžeji k tělu. „Nemám nejmenší tušení –"

Luciuse trochu uklidnilo, když shledal, že on sám má dosud oblečenou košili, tmavě šedé kalhoty a společenský hábit.

Společenský hábit? zpozorněl na okamžik, než jeho mozek tu informaci lhostejně odmávl a s rozkoší se ponořil zpátky do bublinkové lázně.

Se značným úsilím udržet žaludek ve stabilizované poloze se Lucius na posteli posadil. I tak byl po tomto náročném manévru nucen původní požadavek bohaté anglické snídaně přehodnotit na pouhou kávu. Silnou, horkou a hlavně úplně hořkou... Kdepak tousty nebo marmeláda... A proboha, hlavně ať před ním nikdo nezmiňuje to příšerné slovo slanina...

Severus Snape se mezitím také vymotal zpod deky, topornými pohyby unavené zombie se doploužil do kuchyňky a nyní se z ní vracel se skleněnou láhví, v níž se v jakémsi podivném nálevu vznášelo několik zelených čehosi, dosti podobných oněm odpornostem, které s oblibou vystavoval na poličkách svého kabinetu.

„Dáš si kyselou okurku?"

„Kávu, prosím," pootočil k němu Lucius hlavu s elegancí skomírající labutě.