Ležel jsem ve své posteli s peřinou se vzorem Ironmana, přikrytý až u nosu a svými velkými tmavými oči jsem tikal po místnosti.
Něco tam je. Ale na to, abych zavolal rodiče jsem byl moc vystrašený.
Přitiskl jsem silně víčka k sobě, začalo mi bušit srdce. Zrychlilo a zesílilo, když jsem ucítil na svém čele chlad. Někdo jako by mi foukl do černých vlasů.
"Jungkookie, ty jsi mi to ale vyrostl," někdo promluvil. Nejistě jsem pomalu otevřel oči. První jedno a potom i to druhé. Uklidil mě známí hlas.
"Babičko?" oslovil jsem ji a posadil se na svou postel. Byl jsem tak šťastný, myslel jsem si, že umřela. Usmál jsem se a chtěl jí obejmout, ale místo toho moje ruce pronikli do jejího těla a necítím jsem nic.
Natáhla ruku a chlad se mě dotýkal na levém líčku. Usmála se a já mohl vidět, jak mi mizí před očima. Beze slova. "Babi?" zašeptal jsem do tmy.
Tohle bylo naposledy, kdy jsem babičku viděl, a tehdy jsem i objevil svůj dar, prokletí, kletbu. Zkrátka, dokážu vidět mrtvé.
🖤
ČTEŠ
Ghost; 뷔국
FanficJe těžké tvářit se, že je nevidím, když mě volají a žádají o pomoc. Někdy to je darem a někdy prokletím. Záleží na tom, jak to zrovna cítím, ale když jsem potkal jeho, přál jsem si aby to tak už zůstalo navždy. -vguk
