Ghost; 뷔국

2; jimin

🖤

Oslava se pomalu a jistě blížila ke konci. Ne, že bych mou rodinu neměl rád, a chtěl ať co nejdříve vypadnou, ale čas se krátil. Po dvou měsících ho musím vidět. Sotva jsme si mohli napsat a už déle čekat nehodlám.
Rozloučil jsem se a omluvil jsem se že odcházím dříve, než by oslava měla skončit, ale stejně to nikomu vadit nebude, jelikož dospělí si chtějí popovídat mezi sebou a roznést pár drbů, říct si co je nového, pochlubit se jedničkama svých dětí a tak dále.
   Zábavnější než se vyptávat šestnácti letého šušně, jak se mu daří ve škole a jestli si našel nějakou přítelkyni.
   Bylo by divný, kdyby všichni věděli, že nejsem normální kluk, že mám rád kluky, že se mi nelíbí holky. Buď by rodičům poradili, ať se jdu léčit, nebo ať se mě nadobro zbaví. Jediný kdo ví naprosto o všem je Junghyun a byl bych rád, kdyby to tak i zůstalo.
   Až moc dlouho jsem přemýšlel, protože jen co jsem se vrátil myšlenkami na zem, zjistil jsem, že jsem skoro na místě setkání.
   Od mé lásky mě dělil jen dlouhý kamenný most. Vždycky mi přišel překrásný a velmi rád jsem sem chodil, ale ještě nejraději jsem ho přidával do mých kreseb. Nedávno jsem seděl opodál tak, abych na celý most vidět a čmáral si do skycáku jak se s někým líbám uprostřed toho kamenného mostu.
   Zajímavé na kresbě bylo, že to nebyl Jimin. Nevím proč, ale jeho jsem tam kreslit nechtěl. Místo toho jsem nakreslil, jak se líbám s nejkrásnějším klukem na světě.
   Nikdy jsem ho neviděl, možná ani neexistuje, ale rád se na kresbu dívám a představuju si tu scénu, kdy se jako šíleně zamilovaný pár proti sobě rozběhneme a uprostřed mostu se v slzách obejmeme a poté se začneme něžně líbat.
   Když jsem kráčel po mostě, viděl jsem ducha jednoho bezdomovce, jak překrásně hraje na housle. Vždycky když kolem něj jdu, hodím mu drobásek, ale zrovna teď mám kapsy prázdné.
   Smutně ho obejdu a zadívám se před sebe. Přivřu oči, abych zaostřil. A Jimin už na mě s jiskřičkami v očích mává a rychlým krokem mi jde naproti. Také přidám na rychlosti a pousměju se. Vypadal pořád stejně, pořád stejně roztomile. Jeho blonďaté vlásky byli lehce rozcuchané, tak jako vždy. Měl na sobě roztrhané džíny a volné bílé tričko, i když se oblékl tak jednoduše, vypadal dokonale.
   Zastavil jsem se na pár kroků od něj, abych si ho mohl ještě na chvíli prohlédnout. Jeho malá postava netrpělivě čekala až mi skočí kolem krku.
   Doširoka jsem se na něj usmál a naznačil rukama, že se na mě může vrhnout. Vzápětí mě poskákal jako malé štěně.
   Rozhodli jsme se, že si zajdeme na zmrzlinu. Chytil mě jeho malou rukou za tu moji a s úsměvem na tváři jsme vyrazili ulicemi na náměstí. Jak moc mi chyběla jeho hebká kůže.
   "Jak na tom tedy jsi?" zeptal jsem se. "Jednou za dva týdny přijít a nasadili mi prášky, vždyť to znáš."
   Jimin trpí silnými depresemi a naposledy mu zachraňovali život s tím, že si podřezal žíly. Může se vám zdát na první pohled jako šťastný kluk, který moc rád tančí a má plno kamarádů a jiných zájmů. Kdysi to tak bylo, ještě než se k nim nastěhoval přítel od jeho mámy.
   Byl velmi přátelský a měl Jimina opravdu rád, jen ta láska se začala stupňovat a ukázala se jako sexuální touha. První přišel s tím, že mu umyje záda, potom při bouřce s ním ležel v posteli a silně objímal, a když jeden den měla máma nějakou akci přes večer, znásilnil ho a na téměř celý rok z něj měl svou sexuální hračku.
   Jsem rád i za něj, že je po všem, jenže ten hajzl na Jiminovi zanechal jak rány na těle tak i na duši. Teď je v dětském domově a příští týden nastoupí zpátky do školy.
   Nechci ani pomyslet jak by dopadl kdybych se s ním rozešel. Má jen mě.

🖤