Jednodílovky všeho druhu (Loui, 1D, Bromance)

Help (Nouis)

Jsem nikdo, ale nebylo tomu tak vždycky. Asi bych se měl představit- jmenuji se Louis Tomlinson, je mi 19 let a chodím na střední školu. Ale nikdo mi mým jménem neřekl už dlouho. Oslovují mě jenom různými nadávkami a šikanují mě. Jak jsem řekl na začátku- jsem nikdo a to kvůli jedné věci, kterou lidé nedokáží skousnou a odsuzují za to. Jsem gay. Kvůli tomuhle jsem ztratil všechno, úplně všechno. Kamarády, rodinu, domov a nakonec i své jméno. Všichni dělají jako bych nebyl. Bohužel o mě vědí jenom tehdy, když si chtějí bouchnout a nebo „pomoci". Ano chtějí po mě i tohle a už se stalo i to, že mě znásilnili. Moje bydlení stojí za nic, bydlím v takové malé boudě za městem. Skoro nic tam nemám, můžu být rád za postel a za menší koupelnu. A jídlo? To nic moc. Nemám pořádný dům, nemám práci, takže žádné peníze a tím pádem ani jídlo. Jsem v podstatě bezdomovec. Jsem gay, anorektik, který je šikanován a který si ubližuje ještě sám, a ještě ke všemu bezdomovec, který nic nemám, co víc si přát.

Můj život stojí za hovno, ale jednoho dne se všechno změnilo.

Byl jsem ve škole a seděl jsem na hodině matematiky, když v tom někdo zaklepal. Vstoupil ředitel s nějakým klukem. Byl to takový malý blonďáček s modrýma očima. Koukal po celé třídě až pohledem zakotvil na mě. Usmál se na mě, nikdo se na mě po celou střední takhle neusmál a proto jsem mu úsměv oplatil. Bylo to celé takové zvláštní. Měl jsem pocit, že se něco změní. Ředitel tam něco vykládal, ale já jsem ho neposlouchal, ale v tom zazněla věta:

„Najdi si nějaké volné místo." Měli jsme tu jenom dvě volná místa. Jedno bylo u mě a druhé bylo u takové divné holky. Blonďák se rozešel nejdříve jejím směrem, ale potom jako by ho něco osvítilo a rozešel se ke mně. Srdce se mi rozbušilo.

„Máš tu místo?" zeptal se mě. Nečekal jsem to. Nikdo se se mnou nebavil. Bál jsem se, co se stane až zazvoní. Ze strachu jsem snad ztratil řeč, takže jsem jenom přikývl. Odsunul jsi židli a sedl si. Cítil jsem na sobě jeho pohled, tak jsem se na něj otočil.

„Co je?"

„Nic. Jak se jmenuješ?" zeptal se mě. Jenom jsem na něj překvapeně koukal. Na to se mě nikdo už dlouho nezeptal. Asi ho zaskočilo, to jak se na něho koukám, protože se tvářil opravdu divně. „Co se děje, neodpovíš mi? Řekl jsem něco špatně?"

„Ne, neřekl. Jenom....... Ale to nic. Moje jméno je jedno. Jsem nikdo."

„Jak nikdo?"

„To je jedno. Prosím nech mě." chtěl ještě něco říct, ale zazvonilo. Sebral jsem si svoje věci a rozběhl se pryč. Běžel jsem di jiné třídy, kde máme další hodinu. Sedl jsem si až dozadu. V tom jsem vedle sebe uslyšel hlas. Zvedl jsem hlavu a myslím, že jsem měl pusu dokořán. Stál tam totiž ten blonďák.

„Máš tu místo?" zeptal se mě na tu samou otázku. Co tím sleduje?

„Ne nemám."

„Cože? Vždyť tu nikdo nesedí."

„No a. Prostě tu místo není." říkáte si, proč jsem na něj tak ošklivý? Bojím se, že je jako všichni ostatní. Chce se kamarádit a potom mě zlomí.

„To vidím." řekne a prostě si odsune židli a sedne si.

„Hele. Říkám, že tady není místo. Jdi si sednout jinam."

„Proč? Já chci sedět tady. Vždycky jsem rád seděl vzadu."

„Protože chci abys seděl jinde. Tady sedím vždycky vzadu já. A chci sedět sám."

„Ale já chci sedět tady. Chci se skamarádit."

„Proč se mnou?" se mnou se nikdo kamarádit nechce, řeknu si v duchu. Jsem aspoň trochu rád, že se snaží, ale můj strach je prostě silnější. Netuší čím jsem si prošel.