Transformers: Crossed - Elisabeth Farley

3. Kapitola

Ten Cybertronian, který byl ke mně každou vteřinou blíž a blíž, se zaměřil na mne, když mu došlo, že rychle uhýbajícího psa jen tak netrefí. Na chvíli mě napadlo, že bych se mohla pokusit o útěk, ale rychle jsem to zavrhla, protože než bych se dostala pryč, už by nás dohnal. A tak jsem došla k závěru, že už nemohu nic dělat. Yuu se postavil přede mne a já už jen doufala, že tohle setkání neskončí smrtí jednoho z nás.

Jenže pak se ze zatáčky vyřítil Volt a hned se vrhl na náš život ohrožujícího robota. V několika následujících vteřinách mu zabodl jakousi tyč do krku a náš nepřítel po chvíli padl na zem mrtev.

I když mi takto Volt zachránil život, byla z toho trochu otřesená. Ještě nikdy jsem na vlastní oči neviděla vraha, ani jeho oběť.

„Ty jsi ho zabil," dostala jsem ze sebe po chvíli.

„Já.. Já.. Já musel. Bylo to buď ty, nebo on," odpověděl mi roztěkaně.

Chvíli mi trvalo, než jsem to všechno nějak pobrala. Vlastně ještě nikdy za život jsem se neocitla v takovémto nebezpečí. Ale nejlepší na tom všem bylo, že tenhle robot nebude možná poslední, na kterého ještě narazím. Já sama jsem se proti tvorům těchto rozměrů nedokázala bránit, takže mi zůstával jen Volt. Tímhle postupným přemýšlením jsem nakonec došla k závěru, že bych mu vlastně měla poděkovat.

„Nezlob se na Yuua, prosím. Měl strach, že se ti něco stalo. No a já taky. Obzvlášť, když jsem spatřila ten energon." Poukázala jsem na modravou kaluž za námi.

„Díky za záchranu." Pousmála jsem se nakonec.

Volt si mě a Yuua vysadil na rameno a šli jsme prozkoumat tu mrtvolu před námi. Měla jsem trochu strach, že spadnu, ale nedala jsem to na sobě znát. Místo toho jsem se začala zajímat o to, kdo nás to napadl.

„Kdo to je?"

„Decepticon. Konkrétně vehicon. Jsou uměle vytvořeni jako pracovní síla a tihle tu určitě něco našli," vysvětlil mi.

„Tak na tyhle teda pozor," pomyslela jsem si.

Po chvíli jsme se dali na průzkum okolí, abychom našli to, co tu ti vehiconi našli. Netrvalo to dlouho a stanuli jsme u naleziště energonu.

Volt se pustil do sběru energonu a Yuu pobíhal kolem. Když se konečně zastavil uprostřed naleziště, sedl si a začal spokojeně výt. Musela jsem se začít smát. Stále se choval jako štěně – a vlastně jím možná ještě stále byl.

„No co, nebudu tu přece jen tak sedět a koukat na ně. Pomoct jim nemůžu, tak budu alespoň dělat něco jinak užitečného," řekla jsem si.

Sesedla jsem z kamene, ze kterého jsem je doposud pozorovala a vytáhla jsem si svou katanu. Její ostří bylo stále tak krásné, jako kdysi – dobře jsem ho udržovala – a ostré stejně tak. Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do naučených pohybů, které mi již tolikrát dopomohly k soustředění a zklidnění mysli.

Úplně jsem se do toho zabrala a přemýšlela nad tím vším, co se stalo a co mi Volt říkal o své rase, takže když pak najednou v mé blízkosti někdo promluvil, pořádně jsem se lekla, až jsem trochu povyskočila.

Naštěstí to nebyl nikdo nebezpečný, jen Volt, který se hned začal omlouvat, že mě nechtěl vylekat.

„Ne, to je dobrý," usmála jsem se a mávla nad tím rukou. „A co jsi to teda říkal?" zeptala jsem se ho, protože poprvé jsem to nějak nezachytila.

„Že dáváš do toho pohybu moc síly," zopakoval mi.

„Vážně?" podivila jsem se trochu. „No, vlastně je to i celkem možné," pousmála jsem se a volnou rukou si urovnala rozlétané vlasy.