Nikdy jsem netušil co přesně se ti honí hlavou, když jsi se jen tak ve chvilce volna díval do zdi.
Před několika lety se stalo, že jsi ztratil sám sebe. Přestal jsi se projevovat, dokonce se zlobit, přestal jsi mluvit i jíst. Chci to celé udělat znovu... tentokrát správně.
A tak jsem přemluvil tvé přátele. Musel jsem tě lépe poznat. Pochopit tvé činy do té nehody. Jen tak jsem mohl odčinit svou chybu.
Tehdy jsem byl sedmnáctiletý hlupák, co se na své narozeniny opil a srazil svého učitele.
Vrátím se a nedovolím, aby se to stalo...
Tiše jsem vešel do jeho pokoje v léčebně. Každý den jsi tiše zíral z okna do zahrady. Museli tě krmit, museli se o tebe starat, jinak by jsi zemřel.
" Ahoj?" pohladil jsem tě po vlasech. " Dneska jsem tu naposledy." Doufal jsem v jakoukoli reakci.. trhnutí, nebo opovržení, ale nedostal jsem nic, jako vždy.
" Chcito napravit... a už vím jak. Slibuju ti,že takhle už nebudeš." položil jsem ruku na tu tvoji.
Dál jsi sledoval zahradu... ani ses nepohnul. Povzdechl jsem si.
" Chci tě opravdu poznat... jaky jsi... co máš rád? Co tě zlobí?" jako vždy jsem tě hladil po rozcuchaných vlasech. " Takhle mi neodpovíš... ale byly doby, kdy jsi reagoval... A taky žil." povzdechl jsem si.
Byl čas odejít. Ipřes to... já se prostě musel rozloučit.
Pevně jsem tě objal.
" Nenechám tě zmizet." zašeptal jsem se slzami v očích.
