Zdál se mi sen. Byli jsme na louce. Oba otočeni jeden k druhému zády. To vždy vystihovalo naše setkání. Naše světy se od sebe tolik lišily a přes to jsme měli tolik společného. Nikdy jsem si toho nevšiml, alespoň ne dokud nebylo pozdě.
Měli jsme na sobě vojenské uniformy se znakem křídel. Tím, který jsi stále kreslil...
" Erene vstávej, nebo přijeme pozdě." zaklepal mi Armin na pokoj. " Ackerman nás roztrhne jestli ještě jednou dorazíme pozdě." rozespale jsem se otočil. Oproti předchozím dnům se mi vstávalo lehko. Přišlo mi, že se můj život od základů změnil. Cítil jsem neurčitý pocit viny a štěstí. Nedokázal jsem si to vysvětlit.
Snad poprvé od nástupu na naši střední jsem se těšil na hodinu matiky.
Byl jsem se svými pocity zmatený, ale rozhodl jsem se to ignorovat.
Arminjako každé ráno pobíhal celý zmatený po bytě a snažil se posbírat všechny svoje sešity s poznámkami. Narozdíl ode mě, který chodil do školy jen s propiskou a papír si vyžebral od někoho ze spolužáků.
Po snídani jsme vyrazili do školy.
" Co si vybereš za projekt?" usmíval se Armin jako skuníčko. " Já jsem přemýslel nad chemií, nebo boilogií." zamyslel se nahlas.
" Asi si vezmu matiku v praxi u extrémních sportů." vypadlo ze mě. Bylo to jedno z mála dobrých témat. I když vedoucím byl právě Ackerman.
" Erene... radšiho nedráždi." jemně mi stiskl rameno. Dělalo mu to starost, jasně jsem to viděl v jeho očích.
" Neboj, chci se umoudřit." myslel jsemto vážně. " V noci mi došlo, že jsem se choval jako kretén." Myslím, že Arminovi na moment zatrnulo. Prostě přestal reagovat. "Hele jsi v poho?" zamával jsem muřed obličejem.
