Nepřízeň osudu

Kapitola 2

Nick

Ležím rozvalený na posteli, místo toho, abych si konečně začal vybalovat věci z krabic. Myšlenkami jsem ale pořád u té záhadné a příliš smutné dívky. Když jsem odcházel ze šatny, všiml sem si toho pohledu. Její oči křičely o pomoc, ale ústa byla semknuta. Znám to, znám tu beznaděj...

"Nicku, pojď, za chvíli přijede Marte." Otráveně protočím očima. Marte je mámina blízká přítelkyně a zároveň moje psycholožka. Ano, to právě ona mi doporučila, abych se z druhého konce státu přestěhoval právě sem. Prý na mě Londýn působí depresivně a narušuje to tak mojí léčbu. Říkal jsem si, že se jí alespoň zbavím, místo toho se hned druhý den pozvala na návštěvu se svojí třináctiletou dcerou, která je do mě bláznivě zamilovaná.

Místo toho zůstanu ležet a pozoruji padající vločky. Vzpomenu si na minulou zimu, byla jiná...

"Nicku, Nicku, chyť mě." "To by si musela trochu zpomalit, nestíhám." Zastaví se a já si vychutnávám pocit vítězství. Mám ji na dosah ruky. Ale místo lišáckého pohledu, který jsem čekal, se devítiletá holčička drží za hlavu. Znejistím a než stihnu nějak zareagovat, padá k zemi.  Jediné slovo, které mi zní po odchodu lékaře je Leukémie!!!

Po tváři mi steče slza, jako vždycky, když si na ni vzpomenu. Svůj pohled stočím na obraz se sedící dívkou. Byla tak krásná, medové vlasy jí spadají do obličeje a v smaragdově zelených očích  jí hrají neposedné jiskřičky. Její smrt mě zasáhla a nechala v mém srdci trvalé rýhy, které už nikdy nezmizí. Ten obraz jsem osmkrát roztrhal, než jsem byl spokojený. Maloval jsem to dva měsíce. Pořád jsem nedokázal vytvořit ty jiskřičky, kterými by mi  dávala alespoň částečný pocit, že mě nikdy neopustila. Rodiče se báli, že se zhroutím. Emma pro mě znamenala mnohem víc, než si dokázali představit...

Líně se doplazím do kuchyně, kde už mě netrpělivě vyčkává celá moje rodina ( nutno podotknout, že do té už matka započítala i Marte a společně nám plánují svatbu s její dceruškou.) Rodiče byli hodně pracovně vytíženi a proto jsem se o Emmu staral já. Po její smrti jsme se s matkou ještě víc odcizili. Vůbec netušila, co mám rád, co mě baví. A otec? Řekl bych, že jsem ho pořádně poznal až, když nás opustila. Navenek se tvářil vyrovnaně, ale zevnitř se užíral. Vyčítal si její smrt, vyčítal si, že s ní netrávil tolik času.  Možná to byl právě ten pocit, který mi říkal, že na to nejsem sám, jež mě udržoval při životě, možná víra v lepší budoucnost??

Penelopa, Martina dcera už mě poťouchle pozorovala a ani se nesnažila být nenápadná. Rezignovaně jsem se svalil na židli a začala nekonečná zpověď o tom, jak se cítím. Odpovídal jsem jednoslovně. Pak přešlo téma o škole a otázka, jestli se mi tam někdo líbí. Protočil jsem jen panenkami z Penelopiny reakce. Celá napnutá čekala na moji odpověď. Vzpomněl jsem si na mojí spolusedící, ale vyslovil jsem jen rázné NE.

Marte nakonec rozhodla, že bychom měli jít na čerstvý vzduch a tak jsem musel absolvovat procházku s totálně otravnou Penelepou, Marte, která pořád hodnotila moje pokroky a s tátou, který se jako jediný tvářil stejně znuděně jako já.

Zastavil jsem se před obrovským domem, kde jsem spatřil povědomou osobu. Ano, to je ta záhadná dívka. Házela si s míčem s nějakou holkou, asi kamarádka? Vím, že se cizí rozhovory nemají poslouchat, ale ten jejich mě zaujal natolik, že jsem toto pravidlo porušil. 

"Robert už taky umřel?" "Jo. Katrin, vím, že sis to nikdy nechtěla připustit, ale on tě miloval a ty si mu dala sílu přežít ten všechen hnus, který musel snášet," odpověděla ona neznámá. "Jen jsem dělala to, co je pro ty vevnitř nejdůležitější, byla jsem jeho opora." "Ne, dělala si mnohem víc, byla si jeho kamarádka. "Víš, když mě opustila Lily, nevěděla jsem jak dál, avšak pak jsem zjistila, že přátelé mě budou opouštět pořád. Dělala jsem jen to, co jsem musela..." "I mně si pomohla a já ti to nebudu moct nikdy oplatit. Katt, bojíš se smrti?" "Nevím, už jsem to viděla tolikrát... Jen doufám, že mě to nebude bolet." 

V ten moment se tam zjevil vyšší muž a přehodil si ji  přes rameno. "Žádný smutný řeči, holky, jde se jíst."

I mě už táhla Penelopa pryč a v mé hlavě se začalo rodit spoustu otázek...

Tak, po hodně dlouhé době je tady nová kapitola. Nyní se budu asi spíše věnovat této knížce, takže doufám, že vám opět zvoneček brzo zazvoní. Hvězdička nebo komentář určitě potěší. Tirril