Nepřízeň osudu

Zase se to vrátilo

  „ Né, mami, znova už ne," zakřičela jsem zoufale na svojí mámu. „ Může ti to ale prodloužit život."„  A o kolik, maximálně o půl roku. Já už nechci, mami, ležet celé dny v nemocnici, znovu už ne."

Zavřela jsem se ve svém pokoji a začala brečet do polštáře. Po všech těch chemoterapiích, které jsem podstupovala v dětství jsem se po ránu nechtěla koukat opět na mou holou lebku, copak to nedokáže pochopit člověk, který tohle všechno se mnou prožíval? Z mých myšlenek mě vyrušilo klepání na dveře, v nichž se zjevil asi jediný člověk, který mě nyní dokázal pochopit snad nejvíce, můj starší bratr Matt. „ Už to také znovu nechci. Já už se nechci koukat na mou křehkou mladší sestřičku, která se mi ničí před očima." Pevně jsem ho objala. Matt mě vždycky bránil před ostatními lidmi a i když to o něm málokdo věděl, byl velmi citlivý. 

Ráno mě vzbudil opět ten hrozný budík. „Jseš  si, miláčku, jistá, že se chceš vrátit do školy a dělat, že se nic neděje?" Zvládnu to mami, těmto třem slovům jsem chtěla moc věřit, ale jestli se daly vyplnit, to jsem opravdu nedokázala určit.

Kráčím po chodbě, všechny zraky spočívají jenom na mě. Všichni se na mě otáčejí, připadám si, jako myška mezi kočkami. Usedám do opět prázdné lavice. Jedni spolužáci se na mě koukají se smutkem, druzí se znechucením. Ale, co vlastně čekat, když jsem se vrátila po půl roce do školy. Do třídy právě přišla osoba, kterou jsem  ze srdce nenáviděla, Daniela, hm jak to říct jen slušně, no prostě kamarádka všech kluků na škole. Hodila po mně zhnusený pohled:„Tady se nám bohužel vrátil někdo do školy, dej si pozor maličká, aby si se nám nepoblinkala zase na záchodech. Přiděláváš pak jen paním uklízečkám práci," řekla se smíchem, který po ní opakovala její parta stejně povedených kámošek. „Já možná umřu, ale ty budeš užitečná možná jen v té posteli." Sama se sebou jsem byla velice spokojená, nikdy jsem si nemyslela, že tohle ze mě někdy vyjde. Očividně i Danielu to vyvedlo z míry, ale ne moc na dlouho. „Ale copak, ono nám to umí mluvit. Tak teď mě, holčičko, moc dobře poslouchej, postarám se o to, aby si chcípla, samozřejmě s mojí pomocí, odpověděla výhružně a chytla mě pod krkem. Naštěstí mě zachránil příchod učitelky. Na její klapot podpatků se otočila s nevinným výrazem.

Řečičky o posledním roce studia na gymnáziu mě moc nezaujaly. Svůj zrak jsem zvedla až na příchod nového studenta. Naše oči se střetly a ani jeden z nás neuhnul pohledem ani, když ho učitelka začala představovat. „Toto je náš nový student Nick Parker, přichází k nám až ze samotného Londýna. Za celý kolektiv třídy ti přeji, aby se ti mezi námi líbilo." Mezi holkami to zašustilo. Daniela a spol se samozřejmě začaly krášlit, aby jim další oběť neutekla. Učitelka zavelela, aby si našel místo. Přičemž „kočičky" začaly uvolňovat místa vedle sebe a hádat se o to, s kým bude Nick sedět. On se však podíval do mých oříškových očích a vydal se směrem ke mně. „Tohle ti nedaruju,"procedila skrz zuby Daniela. Když usedl, podíval se na mě, já jsem mu však pohled neopětovala, ne že bych ním nějak pohrdala, ale poslední, co bych si teď přála bylo, že bych se s někým skamarádila a pak ho musela opustit. 

Takhle jsme to spolu vydrželi po zbytek hodiny a pak jsem se bleskurychle vypravila do šatny, možná chtěl něco říct, ale já jsem mu to nedovolila, byla jsem příliš velký srab. Bohužel jsem se nevyhnula střetu s Danielou. „Bude můj, rozumíš." „Neberu ti ho." Obrátila jsem zrak a spatřila ho. Možná to nebude tak lehké, jak jsem si myslela...

Tak první kapitola je na světě. Doufám, že se nová kniha bude líbit. Hvězdičky a komentáře určitě neurazí. Tirril