Pozdravy od Mavy

Prsten z kovárny

S myšlenkou zásnub jsem se mořil už hodně dlouho. Vlastně mě to napadlo už v první chvíli, kdy jsem se do Martina zamiloval.
Jednou bude můj manžel.
Nikdy jsem ale nesebral odvahu před něj pokleknout a tu osudnou otázku vyslovit.
Vezmeš si mě?
Tak vezmeš si mě, Martine? Lásko?
Při nacvičování před zrcadlem jsem si připadal trapně a komicky. Proč to vlastně každý ve filmech dělá?

Vsunul jsem ruku do pravé kapsy a ucítil pálení již zakoupeného pánského snubního prstenu, který jsem nechal Martinovi vyrobit na zakázku.
       Po krátkém výletě v Česku nás oba zaujala jedná kovárna v Příbrami.
Muž, zarostlou bradu hustým zrzavým vousem, mlátil do rozžhaveného železa obrovskou palicí. V rozpálené, hlučné, ohněm červené světlo vrhající místnosti (kde bylo vážně na padnutí) koval dokonce i snubní prsteny.
       Po úlevném opuštění snad skoro hořící, zakouřené kovárny Martin pronesl tím svým roztomilým hláskem "Ten chlap byl kus. Ale já nepotřebuju chlapa, co mi ukove železo. Já už svýho Kovyho mám. A tak moc ho miluju." , vlepil mi pusu na tvář a ladně odkráčel k nedalekému místnímu statku,  který byl naší další zastávkou.
         Místo diamantu byl v prstenu vsazen kousek mušle, kterou jsme nezákonně provezli před rokem z Egypta.
I se zakoupeným prstenem a nacvičenou frází se mi do mysli vloudily pochybnosti, že mi Martin, moje životní láska, odpoví na nabídku k sňatku záporně.
A hlavně, nic mi pro něj nepřišlo dost dobré. Chtělo to nějakou pecku!
Něco, co ho vystřelí z kalhot až na měsíc. Něco, na co v životě nezapomene. Něco, díky čemu se mnou bude chtít až na věčnost. 
Jenže kdy ten okamžik poznám?