To nejsladší, co mohu ochutnat. (KnB)

Kapitola 1

Jmenuji se Tamako Yui. Kdybych se měla charakterizovat jedním jediným slovem, byla by to asi průměrnost. Mám průměrnou výšku, průměrnou délku vlasů, průměrné známky, průměrný obličej. Skoro v ničem nevynikám,... Snad jen...

--------------------------------------------------------------------

Seděla jsem na lavičce na školní zahradě. V ruce jsem svírala svou obento krabičku a cítila se opuštěně, stejně jako každý den. Měla jsem jednu kamarádku, ale ta bohužel nechodila na Yosen, ale na jinou školu tady v Akitě. Yosen je totiž křesťanská škola a křesťanství v Japonsku moc rozšířené není. Rozvázala jsem uzlíček na šátku, ve kterém jsem měla krabičku schovanou a rozprostřela si ho na klíně. Pohladila jsem něžně vyřezávané dřevo a opět zpětně zavzpomínala na den, kdy mi ji maminka darovala. Od té doby jsem ji opatrovala jako oko v hlavě, protože mi po mamince nic jiného nezůstalo. Nadzvedla jsem víčko a položila ho jemně vedle sebe na lavičku. Byla jsem ráda, že jsem si na dnešní den připravila více druhů jídla. Měla jsem větší hlad než obvykle. Zatímco mi příjemný větřík cuchal mé černé vlasy po lopatky, jsem sevřela hůlky a pustila jsem se do jídla.

„Itadakimasu." Zašeptala jsem potichu a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Uchopila jsem hůlkami kousek vaječné omelety a ochutnala ji. Spokojeně jsem se pousmála. Ano. Ta jedna jediná věc, ve které jsem byla opravdu moc dobrá, byly domácí práce, obzvlášť vaření a pečení. Jsem na Yosenské střední první měsíc a bohužel v závěrečném ročníku, takže se již většina mých spolužáků zná z předchozích let. Tatínka nějakým záhadným způsobem napadlo, že když jsem ztratila maminku, musí se jako rodič snažit ještě více než předtím, a poslal mě na tuhle prestižní školu. Od té doby tvrdě dře v práci každý den a jediné chvíle, kdy ho vidím, jsou večery, kdy mu připravuji oběd na nadcházející den. Netuším, jestli je tak dobrý strávník nebo vařím opravdu tak dobře, ale vždycky mě večer u plotny pohladí po vlasech a pochválí, jak mu jídlo moc chutnalo. Ráda bych znala názor i někoho jiného než jeho. Snědla jsem polovinu oběda. Už mi zůstaly jen domácí mochi knedlíčky. Odložila jsem hůlky na víčko a vzala jeden do ruky. Knedlíčky byly měkké a lepkavé, přesně jak mají být.

„Mňamka." Řekla jsem a zírala dál do svého klína. Vzala jsem si do ruky další. Na trávě před mojí lavičkou se objevily boty. Měla jsem sklopený pohled. Nikdy se moc nedívám nahoru, naopak mě spíš zaujmou věci ležící na zemi, kterých si většina lidí nevšímá. Zarazila jsem se s knedlíčkem v ruce. Prohlédla jsem si velké pánské boty a posunula svůj pohled výš, šedé kalhoty, bílá košile, červená kravata, fialové vlasy... obličej pár centimetrů od toho mého. Zděšeně jsem vypískla a nadskočila na lavičce.

„Co co co... co to děláš?!" Koktala jsem ze sebe. Ten kluk se ale stále hrbil ve stejné blízkosti jako předtím a ani se nehnul. Naopak se strašně soustředil. Seděla jsem přilepená zády k židličce, co nejvíc to šlo. Když jsem se trochu uklidnila, všimla jsem si, že se vlastně ani nedívá na mě, ale na knedlíček v mé ruce. Pořád se mračil. Dost mě jeho výraz děsil a taky jeho velikost.

„Vypadá to... chutně." Promluvil táhle a lenivě. Prohlédla jsem si svoji krabičku, kde jsem měla další dva kusy a pozvedla ji k němu.

„To... to jsou mochi knedlíčky. Jsou... s mletým mákem a sezamem. Dáš si? Mám jich dost." Sklopila jsem pohled, abych neviděla jeho reakci.

„Opravdu?" Vyhrkl okamžitě vyšším hlasem. Zvedla jsem k němu pohled. Jeho oči zářily štěstím, úplným nadšením. Ještě nikdy jsem takovou reakci na jídlo neviděla. Přikývla jsem a pousmála se na něj. Chlapec si vzal jeden knedlíček a sedl si vedle mě. Hodil ho do úst celý a začal přežvykovat. Napjatě jsem čekala na jeho ortel. Otočil se ke mně.