Hrabství

II. kapitola

Berkshire
Druhého dne

Celou noc jsem nezamhouřila oči. V hlavě mi rezonovala neustále stejná věta: Jeho syn trvá na jejím dodržení. Jenom blázen by trval na sňatku se mnou. Jisté výhody by to mělo, to nepopírám.
Naše rodina patřila k jedné z nejurozenějších v Anglii, jejíž historie sahala až k samotnému Richardovi I. Lvímu srdci. Takže jsme byli jeden z nejstarších rodů v Anglii. Jistě, naše postavení mohlo být ještě významnější, kdyby se však postupem času rodinné jmění nerozkutálelo, ale takovou maličkost nebylo těžké napravit. Stačilo pouze, abych se dobře vdala, stejně jako Henry.
Většina šlechticů obdivovala skutečnost, že jsem potomkem George Villierse, 1. vévody z Buckinghamu, během své doby nejmocnějšího muže Anglie. Naše rodina nebyla jediná,která prožívala finanční krizi, a krásná tvář s vyčpělým titulem a urozeným rodem už jednoduše nebyla tak přitažlivá, jak tomu mohlo v minulosti být.
Ve svých úvahách bych pokračovala dál, avšak z přemýšlení mě vytrhly tlumené hlasy, které se ozývaly z přízemí. Rychle jsem vstala, nasoukala se do šatů a vydala se dolů.
Matka stála s komornou pod schody a radila se s ní o květinách do oranžérie. Jakmile mě uviděla mile se na mě usmála a naznačila mi ať jdu s ní do salónku, kde už čekal otec a pan Eversley, rodinný právník. Matka s otcem mi společně začali vysvětlovat včerejší noc.
Že prý mi to chtěli hned druhý den říct, abych se na ně nezlobila. Posel prý přijel už včera v podvečerních hodinách, ale matka s otcem si to chtěli nechat projít hlavou a říct mi to až ráno, až by prý došli k nějakému řešení.
Dohoda byla prý sepsána před šestnácti lety, to mi byl teprve rok a naše rodina se zmítala ve finanční krizi, kterou zavinily otcovy špatné obchody s kořením z Asie. Welleslyovi prý za nás splatili dluhy, podmínkou však byl sňatek mezi mnou a mladým vévodou. Welleslyovi se tak měli dostat do královy přízně a do pořadníku na trůn. Což se jim později povedlo i bez nás, pomocí jejich podlých intrik a lží, jak tvrdila matka.
Otec se nad jejími slovy zamračil a dodal s nepříliš velkým předsvědčením: ,,Samotřejmě, že je ten sňatek výhodný i pro tebe, Elizabeth. Spousta dívek na tvém místě by se chtěli stát vévodkyněmi z Wellingtonu.''
Mladý Wellington byl výkvět společenské smetánky, oblíbenec nového krále, v žilách mu kolovala ta nejmodřejší modrá krev, byl ztělesněnínm spořádanosti a důstojnosti. Nenáviděla jsem ho už teď, i když jeho zhýčkanou samolibou tvář nikdy nespatřila.
Matka se ironicky usmála: ,,Vážně si to myslíš, Jamesi? Jmenuj alespoň jednu dívku, která by si toho záletníka vzala, maximálně kvůli titulu a majetku,'' chvíli se odmlčela, jako kdyby vzpomínala, co všechno o něm slyšela a pak spustila: ,,Je stejný jako otec, prý možná i horší. Baronka Hollandová říkala, že není snad jediné ženy v Londýně, s kterou by nesdílel lože. Prý má podplacenou celou královskou radu a krále prý uhranul. Proslýchá se, že se prý paktuje s ďáblem.'' ty poslední slova zašeptala, jakoby se je bála říct nahlas.
Po tomto sáhodlouhém líčení zavládlo v salónku hrobové ticho. Pan Eversley byl bílý jako stěna a nevypadalo, že by z něj v nejbližší době vypadlo nějaké rozumné slovo. Otec jen nepřítomně hleděl z okna a matka se snažila ze šatů smést neviditelné smítko.
V hlavě jsem se snažila zpracovat vše, co mi matka řekla. Celé se mi to zdálo trošku přitažené za vlasy, ale když jsem se koukla zpět na matku, tak se tvářila smrtelně vážně.
Zas tak strašné to být nemůže, uklidňovala jsem se. Nikdo nemůže být tak špatný. V duchu jsem se však smála té pomluvě, že prý paktuje s ďáblem. Žijeme proboha v 19. století a jsme osvícenci. Vše se dá vysvětlit racionálně.
Otec odvrátil zrak od okna do zahrady, kde poletovaly okvětní lístky rozkvetlých stromů a upřel ho na matku, sedící v saténovém křesle. ,,Nechápu proč jí strašíš, Henriette. Ten sňatek je nevyhnutelný, že, pane Eversley?'' zeptal se a pan Eversley mlčel, což vzal otec jako souhlas a pokračoval ,,Pokud tedy nestojíš o veřejné lynčování naší rodiny. Dokážeš si představit co by se dělo? Nemohli bychom se ukázat u dvora. Thomas by byl vystaven vysokému tlaku v armádě, pochybuji, že mohl ještě dělat armádního generála. Henryho by sežrali Howardové za živa, možná by hrozili i anulací manželství. To by Henryho zlomilo, to víš, že? Filip by se musel spokojit s nějakou venkovankou a Elizabeth by se svatby už nikdy nedočkala. To chceš, Henriette?''
Matka se rozplakala a i já jsem měla na krajíčku. Tohle všechno se může stát když odmítnu? Matčin pláč mi toho byl důkazem.
Nikdy bych nedovolila aby kvůli mě někdo v rodině trpěl. Rodina byla pro mě vším. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak se Thomas nadřel aby dosáhl tak vysokého postavení v armádě, a taky jsem moc dobře věděla jak Henry svou ženu bezmezně miluje, věděli to všichni. Matka našeho postavení u dvora velmi využívala a pyšnila se jím, stejně jako otec.
Když otec viděl, že stále váhám začal se tvářit vyčerpaně. ,,Elizabeth, ty si snad myslíš, že jsi první dívka, která se vdá z povinnosti? Myslíš si, že jsi jediná, komu se to nelíbí? Nám s maminkou se to také nelíbí, ale co máme podle tebe dělat? Bohužel skutečnost je taková, že většina dívek v takové situaci zatne zuby a přenese se přes to. Nic jiného dělat nemůžeš. Nemáš kam jít. Tohle je cena, kterou za náš luxus a postavení platíme, Elizabeth.''
Po dlouhých úvahách o tom, co by se stalo, kdybych s nabídkou souhlasila a naopak, co by se stalo kdybych nesouhlasila jsem dospěla konečně k řešení.
Nemohla jsem ten sňatek odmítnout, už kvůli nim.
,,Vezmu si ho,'' ozvala do vypjatého ticha. Otec s matkou na mě vrhli zděšené výrazy, které vzápětí vystřídal triumfální úsměv a další pláč.