Hrabství

IV. kapitola

Plymouth, Anglie
Květen 1836
Cesta kočárem ubíhala rychleji, než bych si přála a čekala. Podle zlatých kapesních hodinek, které měl můj doprovod zavěšené na vestě pod kabátem, jsme jeli už přes tři hodiny, na koni by cesta trvala dvakrát méně. Mlčky jsem pozorovala postupně měnící se krajinu, která přecházela z velkých kopců do nížin, travnatých luk, lesů, a řek, a přemýšlela nad svým budoucím osudem, který mě v Plymouthu čeká a tajně se modlila, aby to nebylo tak jak matka tvrdila. Můj tichý společník, dělal totéž a nejspíš byl vděčný, že mlčím a nekladu hloupé otázky, což jsem podle svého bratra Thomase dělala často.
Ještě chvíli jsem přemýšlela o tom, co mi tak dlouho leželo na srdci a pak to nevydržela a zeptala se: ,,Pane Carringtone, vy jste bratr Williama?'' řekla jsem s neskrývaným zájmem. Tahle otázka mě tížila již od té doby, co se mi v Berkshire představil.
Chvíli trvalo než mu došlo, že mluvím na něj a ne na nikoho jiného, a otočil se na mě s zaskočeným výrazem.
,,Ehm...omlouvám se, já...ehm... zamyslel jsem se.'' Teď mi bylo jasné, že on je z mé přítomnosti ještě více zaskočený, než já z té jeho.
Dlouhou chvíli mě pozoroval zkoumavým podhledem, a po nějaké době nejspíše usoudil, že mi může odpovědět. ,,Ano, nevěděl jsem, že to víte.'' řekl poněkud rozpačitě.
To bych musela, být úplně hloupá, pomyslela jsem si, aby mi to nedošlo. Mají stejné příjmení, takže je jasné, že je mezi nimi nějaký příbuzenský vztah. Když jsem se nad tím zpětně zamyslela, byla docela náhoda, že se můj budoucí choť jmenuje úplně stejně jako ten muž z plesu, který se mi ne a ne dostat z hlavy.
,,Vidíte ten kopec, slečno?'' prolomil ticho a ukázal rukou z okýnka. ,,Tak za ním už je Plymouth.'' Mlčky jsem přikývla a dále zkoumala okolí.
Zanedlouho jsme již projížděli obrovskou železnou branou s rodovým erbem Wellesleyových a trubači ohlašovali náš příjezd. U brány stály dva vojáci v purpurových uniformách, kteří víc než stráže vypadali jako bohatí obchodníci. Složitě kovaná brána se otevřela a cesta pokračovala dále anglickým parkem přes alej, která byla lemována platany, jež musely být nejméně tři sta let staré. Mezi keři po obou stranách cesty čněly kandelábry obrostlé břečťanem. Projeli jsme další branou, tentokrát menší z živého plotu, u které nikdo nestál a potom už se před námi zvedal zámek. Lépe řečeno palác.
Sebastian si povzdechl, když na otevřeném nádvoří  elegantně vystoupil z kočáru, a jako správný gentleman mi otevřel dveře a počkal až vystoupím.
Můj pohled se stočil zpět k zámku, který mě uchvacoval svou pompézností. Vypadal jako takové ty zámky z Francie, o kterých mi kdysi vyprávěl otec, jež poznal na svých cestách.
Jakoby mi Sebastian četl myšlenky řekl ,,Impozantní, že? Víte, že to má být anglická kopie francouzského Versailles?'' To mě moc nepřekvapilo. ,,Zámek čítá něco přes pět set komnat, vojenské ubikace a pokoje pro sloužící, anglický park a francouzskou zahradu na šesti seti hektarech, oboru a stáje po obou stranách.'' pronesl Sebastian s pohledem upřeným na zámek.„Kdo u všech bohů potřebuje tolik prostoru?" zeptala jsem se.
„Stejnou otázku si kladu také," zasmál se tlumeně ,,Bývalý pánové, si rádi potrpěli na luxus.''
O současném pánovi se nezmínil.
„Nuže," prohlásil, když jsem se dostatečně porozhlédla po nádvoří. „Vítejte v Plymouthu, Elizabeth." Kývl na několik procházejících šlechticů, kteří mu pokývnutí oplatili, jiní se na něj popuzeně zamračili nebo ho ignorovali a zvědavě si mě prohlíželi. ,,Komorný vás odvede do vašich komnat.'' řekl, na chvíli se odmlčel a přemýšlel, co by mi měl ještě říct. „Uvidíme se večer." Bez dalšího slova vykročil po schodech vzhůru do paláce.

Moje dočasné komnaty, v kterých jsem měla strávit pouze dnešní noc se nacházely v západním křídle zámku a byly daleko větší a luxusnější, než jsem očekávala. Jejich součástí byla ložnice s přilehlou koupelnou a oblékárnou a malá jídelna. Ve všech místnostech stál barokní nábytek v odstínech mahagonového dřeva a bíle. Byly v ní rovněž úhledně rozestavěné pohovky a měkce polstrovaná křesla. Z balkonu jsem měla výhled do francouzské zahrady a na vzdálený anglický park. Vyčerpaná jsem se odebrala do ložnice a vylezla na obrovskou postel. Matrace byla tak měkká, že jsem se do ní pár palců zabořila. Překulila jsem se na bok a víčka mi najednou neuvěřitelně ztěžkla. Spala jsem asi hodinu, než služka ohlásila příchod krejčího, který mi měl ušít vhodné šaty ke dvoru, kterých jsem měla plné truhly již z domova, což jsem se mu snažila vysvětlit, ale on mě odbyl tím, že pán to prý nakázal. Následující dvě hodiny mě krejčí měřil, špendlil na mně šaty a předváděl mi různé látky a barevné odstíny, což bylo docela vyčerpávající.

Přesně v sedm hodin večer vtrhl do komnaty Sebastian společně se sluhou, který vezl na servírovacím stolku jídlo a tvrdil, že se musíme navečeřet.
,,Já nebudu večeřet společně s ostatními?'' Soudě podle jeho rychlé a promyšlené odpovědi mi bylo jasné, že tuto otázku čekal a dostatečně se na ni připravil. ,,Někteří členové dvora, by Vás nemuseli přijmout moc přívětivě, obzvlášť když tu není Jeho milost.'' Takovou odpověď jsem nečekala. Po chvíli dodal ,,Myslím, že si jejich přítomnosti užijete dostatečně dost později.'' Z těch slov mi bylo jasné, že já tu moc oblíbená zatím nejsem a něco mi říkalo, že ani on tu nemá moc přátel.
Dlouze jsem si povzdechla, posadila se ke stolu a začala jsem zvedat poklopy, pod kterými byly různé tácy a hrnce. Vařený losos s koprem a citrony ze skleníku, bramborová kaše, pečené kuře s tuříny a řepou ze sklepa a zvěřina zapečená s vejci a pórkem. Typické jídlo pro tohle roční období ze všeho, co koncem zimy zbylo ve spíži.

Po večeři, se Sebastian nabídl, že mě provede po zámku a jeho okolí, za což jsem mu byla vděčná, protože jsem neměla odvahu se tu procházet sama.
Sebastian Carrington nebyl příliš výřečný společník, ale já byla šťastná, že jsem se dostala ven z komnat, které se mi už omrzeli a oblékla si jedny ze svých nových šatů, v kterých jsem podle komorné vypadala nádherně. Naprosto a dočista nádherně, i mně se líbili. Indigové šaty se širokou sukní a dlouhými krajkovými rukávy, poseté vyšívaným květinami ze stříbrné nitě. Živůtek byl lemovaný tenkou stříbrnou výšivkou a z ramen mi visel sněhobílý závoj. Rozpuštěné vlasy jsem měla nahoře sčesané dozadu a svázané do pravidelného francouzského copu a protkané indigovou stuhou.
Společně jsme prošli celou francouzskou zahradou, která byla vetší než se zdála a obešli celý zámek až k zahradnímu jezírku, na jehož hladině se odráželo zapadající slunce.
,,A kde je vůbec Jeho Milost, Sebastiane?''zeptala jsem se, když jsme se vraceli po štěrkové cestě zpět k zámku, který se postupně potápěl do tmavé noci.
,,Brzy ráno musel odjet do Londýna, na dvůr Jeho Veličenstva, ale nemusíte se bát. Do rána je na svatbu zpět.'' To bylo to poslední, čeho jsem se obávala.
Po chvíli můj doprovod prohlásil, že se ochlazuje a měli bychom se vrátit. Doprovodil mě do mých komnat, popřál mi dobrou noc a odešel.

I když spát se mi vůbec nechtělo, procházka zahradou mě spíše posílila, než unavila. Chvíli jsem se procházela po pokoji, a přemýšlela, jak bych se zabavila. Knihy ani žádné hudební nástroje, na které jsem uměla hrát tu bohužel nebyly. Vzala jsem tedy ze šatníku cestovní plášť a vydala se ven se. Při mém štěstí se v západním křídle nacházely pouze komnaty pro hosty, jak mi vysvětlil na procházce Sebastian, a ty byly dnes ještě prázdné, protože svatební hosté přijedou až zítra.
Když jsme šli se Sebastianem na procházku, měla jsem skvělou možnost si do detailu zapamatovat, jak se dostat do vstupního haly, odkud jsem se mohla vydat kamkoliv. Oproti tomu, jak tady bylo rušno když jsme přijeli, tu teď bylo liduprázdno. Za což jsem byla ráda, protože nevím, jak bych někomu vysvětlovala, že se pozdě večer plížím ze svých komnat pryč, a ještě k tomu v předvečer své svatby.
Zahnula jsem za roh a na schodišti uslyšela spěšné kroky, které mířili mým směrem. Rychle jsem se vrátila zpět do setmělé postranní chodby, kterou jsem přišla a přitiskla se ke zdi. Kroky ustaly, dotyčný se zastavil před setmělou chodbou a zaposlouchal se. Snažila jsem se nedýchat a ještě silněji jsem se přitiskla se ke zdi a doufala, že mě tu neobjeví. Ze schodiště se ozvaly další kroky, tentokrát lehké a cupitavé, nejspíš ženské. Když je dotyčný uslyšel, rychle se otočil a mířil pryč.
„Vaše Milosti! To je ale překvapení!" Ten hlásek zněl vysoce a přitom sladce a vypočítavě.
V duchu jsem zaúpěla, protože se už vévoda vrátil a před chvílí mě málem přistihl při tom jak se snažím vyplížit ven.
„Lady Bradfordová,'' pozdravil ji.
„Zrovna přicházím od sira Fultona,'' řekla a přistoupila k němu ještě blíž, než by bylo vhodné a mně milé.
„Jeho Hraběcí Milost si přeje Vaši Milost vidět. Pochopitelně jsem Jeho Hraběcí Milosti řekla, že se Vaše Milost...''
„Lady Bradfordová," přerušil ji vévoda, „byl jsem dnes celý den pryč a zítra mám svatbu, hrabě to zajisté pochopí." Při slově svatba se lady Bradfordová zakuckala. ,,Přeji Vám dobrou noc.'' S tím naposledy nahlédl do setmělé chodby, na tváři se mu objevil potměšilý úsměv a odešel.
Ještě když lady Bradfordová odcházela slyšela jsem jak si sama pro sebe mumlá ,,Vůbec nechápu proč zrovna ona.''
Po tomto skoro - odhalení jsem už vůbec neměla náladu se tu někde potulovat, obzvlášť když bych na chodbě mohla narazit na svého budoucího manžela, kterého bych stěží poznala. Raději jsem se vydala zpět do ložnice a šla spát.
Ještě dobrou chvíli jsem se převalovala a snažila se z hlavy vypudit ten rozhovor, který jsem si přehrávala neustále dokola a snažila se z toho něco vydedukovat. Po chvíli jsem upadla do hlubokého zapomnění.